Vladimír Šlapeta: Výstava Alfreda Neumanna a další aktivity Kabinetu architektury přinesly nový diskurz, Protimluv 1–2/2015, s. 98–103
Na mapě výstavních center, sledujících architekturu a urbanismus, se začal v posledních letech svými aktivitami výrazně projevovat Kabinet architektury v Ostravě, vedený architektem Tadeášem Goryczkou a výtvarníkem Jaroslavem Němcem. V kontextu s historickými souvislostmi moravskoslezského regionu se profiluje zájmem nejen o registraci lokální architektonické tvorby a jejího historického zhodnocení, ale také o přesah do sousedících oblastí střední Evropy – zejména jižního Polska, Vídně a o znovuobjevení a zhodnocení tvorby a teoretického přínosu židovských architektů, pocházejících z těchto oblastí a o připomenutí jejich často dramatických osudů.
Jednou z takových akcí byla výstava díla architekta Ericha Mendelsohna, vůdčího představitele německé expresionistické a dynamické architektury, který svou stopu zanechal obchodním domem Bachner i v Ostravě. Jiným objevným počinem byla prezentace díla Borise Podreccy, architekta usazeného ve Vídni, ale operujícího v celém evropském prostoru, která byla v rámci Architecture Week přenesena i do Prahy. Vyvrcholením dosavadní činnosti ostravského kabinetu byla posléze série výstav tří architektů, jejichž osudy jsou spojeny se státem Izrael – Alfreda Neumanna, Zvi Heckera a Rafi Segala, které proběhly v období 2014 – 2015 v ostravském Domě umění. První z nich, uspořádaná na jaře 2014, byla prezentace tvorby Zvi Heckera, který se narodil a vyrostl v krakovském předměstí Kazimierz, než byla rodina evakuována do Uzbekistánu. Odtud se Zvi Hecker po válce vrátil do Krakova ke studiu architektury na tamní polytechnice. Větší část studia však už absolvoval na Technionu v Haifě, kde se stal žákem a spolupracovníkem Alfreda Neumanna. Společně s ním a Eldarem Sharonem postavil od přelomu padesátých a šedesátých let celou řadu staveb, které nalezly ohlas ve světových architektonických časopisech. Později se Zvi Hecker přemístil do Berlína a stavbami židovské školy v berlínském předměstí Eichkamp a synagogy v Duisburgu znovu
zasáhl do mezinárodní architektonické debaty. Jeho expresívní, dynamická tvorba kulminovala ve stavbě výcvikového střediska mezinárodního letiště
v Amsterdamu-Schiphol.
Po této výstavě na jaře 2014 následovala na podzim instalace prací jeho žáka Rafi Segala, čerstvě povolaného na prominentní školu architektury MIT v Cambridgi v USA. Rafi Segal jako mladý architekt v Izraeli se podílel s Zvi Heckerem na vítězném soutěžním návrhu muzea historie bojových jednotek Palmach a tento projekt byl záhy realizován. Později Rafi Segal zvítězil ve velké mezinárodní soutěži na národní knihovnu v Jeruzalemě a je velkou škodou, že realizace tohoto návrhu byla politickými intrikami znemožněna. Rafi Segal představil vedle prezentace několika projektů pro Izrael, Řecko a Afriku především kolekci svých skic, jimiž odhalil způsob svého architektonického myšlení, opírajícího se o originální formulace architektonických struktur v souladu s „geniem loci“.
Po podzimní výstavě z roku 2014 připravil Tadeáš Goryczka s Jaroslavem Němcem ve spolupráci s Rafi Segalem a jeho spolupracovníky na MIT konečně výstavu zakladatele tohoto „kmene“ izraelské moderní architektury – Alfreda Neumanna. Neumann se narodil roku 1900 ve Vídni a působil až do roku 1949 zčásti v Brně, kde studoval na průmyslovce a na německé technice, než odešel k Behrensovi do Vídně a Perretovi do Paříže, kde se stýkal s elitou mezinárodní avantgardy, ale také s brněnským malířem Františkem Foltýnem. Pracoval rovněž v Alžíru a v Kapském Městě a vrátil se v roce 1936/!/ do Brna. Odvlečen posledním transportem do Terezína šťastně přežil holocaust a po válce se vrátil znovu do Brna, aby spolupracoval s Bohuslavem Fuchsem a Emanuelem Hruškou v Zemském studijním ústavu na regionálních plánech Moravy, které se staly základem československé prezentace pro VI. kongres corbusierovského CIAM v anglickém Bridgewateru v září 1947. Společně s Emanuelem Hruškou Neumann koncepci regionálního plánování Moravy v Bridgewateru osobně představil a v Anglii se také potkal se starými přáteli z Paříže, zejména se zakladatelem skupiny Tecton Bertoldem Lubetkinem, který se – vzhledem k zhoršující se politické situaci v poválečném Československu, ihned nabídl s pomocí k jeho vycestování na Západ. V roce 1949 se Neumannovi podařilo legálně vycestovat do Izraele, kde se stal brzy děkanem Technionu a velmi vlivným učitelem první generace izraelských architektů. Zde vyvinul svou teorii o architektonických proporcích, uveřejněnou André Blocem v Paříži v edici časopisu L´architecture d´au jourd´hui, a také svou vizi buněčných struktur, kterou uplatnil ve stavbách realizovaných zčásti s Zvi Heckerem a Eldarem Sharonem, zvláště radnici v Bat Jam (1961-63). V šedesátých letech po konfliktu se stavbou laboratoří strojní fakulty Technionu v Haifě se rozhodl přesídlit konečně do Quebec City, kde založil školu architektury a kde na podzim 1968 po krátké nemoci zemřel.
Ostravská expozice díla Alfreda Neumanna, jež byla součástí 7. ročníků mezinárodního festivalu architektury, designu a umění Archikultura 2015, připomněla jeho československé a také vskutku globální aktivity, instalací modelů buněčných struktur ve velkém autentickém měřítku šťastně evokovala charakter Neumannova pozdního díla. Vedle modelů na výstavě zaujalo pečlivě rekonstruované Neumannovo křeslo zapůjčené z jeho brněnské vily ve Viničné ulici z třicátých let.
Série ostravských výstav nalezla mezinárodní ohlas tím, že všechny tři – Neumann, Hecker a Segal – převzalo Muzeum architektury ve Wroclawi a prezentovalo velkoryse v bernardynském kláštěře, sídle muzea, od června do září 2015. Expozice tří generací izraelských architektů se zjevnou souvislostí, se zjevnou rodinnou linií, byly tak najednou instalovány ve velkorysém chrámovém prostoru: Alfred Neumann, jako doyen toho rodinného seskupení, s modely v presbyteriu, Zvi Hecker v hlavní lodi a konečně nejmladší Rafi Segal na boční empoře. Jistá hierarchie v situování všech tří výstav, podepřená povahou gotického interiérového prostoru, dodala celé expozici mimořádnou a důstojnou atmosféru. Snad i proto zaznamenala výstavní aktivitu ostravského Kabinetu architektury i mezinárodní architektonická média, nevyjímaje italské revue Domus.
Zajímavý je také dotek Neumanna k městu Wroclawi. V roce 1927 se zúčastnil vlastním návrhem velké soutěže na technickou radnici a hasičskou zbrojnici v tomto městě, a konkuroval tak profesorům vratislavské akademie Adolfu Radingovi a Hansi Scharounovi, ale také Kurtu Liebknechtovi (po válce vůdčímu představiteli východoberlínské stavební akademie) nebo Paulu Baumgartenovi, vynikajícímu architektu v poválečném západním Berlíně.
Další zastávkou Neumannovy výstavy bude Bauhaus – Technická univerzita ve Weimaru. I tam je historická souvislost zřejmá. Zakladatel a první ředitel Bauhausu Walter Gropius napsal v padesátých letech text, který uvedl Neumannovu publikaci o architektonických proporcích L´humanisation de l´espace. Díky této výstavě a katalogu, s texty Rafi Segala (převážně věnované izraelské periodě Neumannovy tvorby), Vladimíra Šlapety (shrnující Neumannovu předválečnou tvorbu) a několika dalších pamětníků a kritiků, paralelně ve čtyřech jazycích – anglicky, německy, polsky a česky – se tak po výstavě brněnských židovských architektů v roce 2000 Alfred Neumann jako eminentní představitel brněnské předválečné židovské architektonické komunity nyní znovu vrací do mezinárodního architektonického diskurzu.
Tento mezinárodní počin ostravského Kabinetu architektury lze jen přivítat jako krok k velmi potřebnému dialogu v evropském i globálním měřítku současné architektonické debaty, jaký naše architektonická scéna poněkud postrádá. Této tendenci, kterou kabinet sleduje již delší dobu, odpovídají i další již letos realizované výstavy japonského architekta Masaharu Takasaki a holandské kanceláře NL Architects, stejně jako dřívější akce – výstavy Josipa Plečnika, Oskara Niemeyera, Daniela Libeskinda nebo současné úspěšné wroclawské kanceláře Maćków aj. Aktivity ostravského kabinetu tak vnášejí do českého prostředí novou a inspirující nótu.