Radovan Charvát

Po studiu ČVUT v Praze (1967–1972) jako matematik ve výpočetním středisku (do roku 1984), poté překladatel a publicista. V roce 1987 rok v Africe. V letech 1989–1990 studium germanistiky, anglistiky a amerikanistiky na univerzitě J.-W.-Goetha ve Frankfurtu nad M. Od roku 1989 působí jako literární překladatel z němčiny a angličtiny. Z německy píšících autorů převedl do češtiny Thomase Bernharda, W.G. Sebalda, Roberta Walsera, Otfrieda Preußlera, Stena Nadolného, Tilmanna Ramstedta, Patricka Rotha, Viktora Klemperera, Hermanna Hesseho, Libuše Moníkové a Arno Schmidta.
Je práce překladatele Vaší vysněnou profesí? Proč jste se stal překladatelem?Vlastně jsem chtěl překládat knihy už na závěr svého technického studia, ale podařilo se mi to až mnohem později. Dnes v žádném případě nelituji, že už dávno nemám nic – nebo jen málo – co společného s technikou. Technika mě vždycky jistým způsobem omezovala, čistě logické myšlení v životě mě méně zajímalo než literatura a možnost zabývat se přitažlivými myšlenkami, které se netočí jen kolem racionality. Myslím, že i vývoj světa se bude postupně ubírat jiným směrem, protože technika je čím dál většímu počtu lidí jen na obtíž.

Jaká je Vaše nejoblíbenější německá kniha, případně autor a proč?

Mám velmi rád knihu Čarodějův učeň (Krabat, 1971), která vyšla naposledy v roce 2003 v nakladatelství Argo, opírá se o lužickosrbskou lidovou pověst a líčí příběh mládence Krabata, který se stane učněm čarodějného mistra a musí se mu ubránit. Nakonec zvítězí láska nad temnými silami, což je fascinující a naprosto přesvědčivá výpověď moudrého člověka, neboť jinak to ani nemůže v životě být pro toho, kdo má odvahu se za láskou vydat. Preussler se narodil roku 1923 v Liberci a měl rád srbskou Lužici, a také naše Krkonoše. Jeho řeč má v sobě magii, která nemá srovnání.

Na čem právě pracujete a co Vás na tomto textu zaujalo nejvíce?

Právě překládám Saturnovy prstence (Die Ringe des Saturn) od Winfrieda Georga Sebalda. Román z roku 1955, napsaný jako sled postřehů, vzpomínek a asociací vyvolaných autorovou poutí po východoanglickém pobřeží počátkem devadesátých let, se postupně rozrůstá v úchvatné předivo úvah na téma pomíjivosti, zániku a dlouhého stínu minulosti, jež nepřestává ovlivňovat náš život. Ve svém celku je jakýmsi essai noir na téma tragické povahy lidských dějin, zároveň však nepřestává fascinovat šíří svého záběru a množstvím motivů tvořících Sebaldův melancholický obraz světa, jehož nepominutelnou součástí byl i autorův vlastní životní osud.