První kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského z Šestky duchovní (1713)

(Přepis barokního kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského.)

 

První křesťanské cvičení.

Programma.

Sanctus Liborius magnus episcopus.

Anagramma.

Musicus sanus, ac probus pios lenit.¹

Argumentum: Sv. LIborIVs² jest DobrI Lékař a MVziCant.³
Es eis quasi carmen musicum et medicus charissimus.⁴

Ty jsi jim jako sladké spívání a lékař nejmilejší.

Tu hle jsme s tělem i s duši veliký kněže, země francouzské zázračný biskupe, města cennomanského krásná ozdobo, vlasti tvé silný ochránče, jesenického podkraje výborný patrone, skutečný divotvorče, mocný lékaři a všech v tebe doufajících předivný pomocníku svatý Libory vyznávači.⁵ Tu hle jsme tvoji služebnící, tvojí clientové tvojí patientové, tu hle jsme s tělem i s duši. S duši na polovíc mrtvou podlé Ezechiele Proroka: Anima, quae peccaverit, ipsa morietur,⁶ ta duše která zhřeší umře. S tělem častokráté kulhavým, chromým, nemocným a neobratným. Tu hle jsme s tělem i s duši. S duši častěji od lotrů, to jest hřichův, na spůsob onoho člověka, z Jeruzaléma do Jerycha vstupujícího, náramně raněnou⁷, s tělem od písku, kamene a koliky bídně zmordovaným.

Tu hle jsme milovnicí tvoji s tělem i s duši, s duši jako marnotratní synové⁸, abychme na tobě Otce milosrdného skusili, při otci roucho nové, tele tučné obdrželi a nač nejvíc já dnes myslím na této slavnosti a slavné pouti, jako onen Syn v domě Otce svého spěv a muziku uslyšeli; tutoť jsme s tělem, jako neduživí Lazarové⁹, abychme od tebe, nového samaritána, v kterého já dnes nejvíce doufám, recept dostali, lékařství dosáhli a zdraví vyprosili. Já pak nad to všechno s nejponíženější poklonou k tobě přicházím, na tvé poručení, k tvým službám, na tvých norbertinských anjelův žádost, k tvému zvelebení, na dnešní kázaní k rozmnožení tvé slávy a jména tvého k rozhlášení. Než co já pak, ne jenom podlé chůze, ale i podlé jazyka a řečí kulhavý kazatel o tobě mluviti a kázati co se opovážím? Řeknu-li, že jsi náprsník nejvyššího kněze Krista¹⁰ s drahým kamením okrášlený? to o tobě pověděl onen učený spisovatel, jenž o tomto svatém místě knížku vydal a ji Rationale intituliroval.¹¹ Povím-li, že jsi pěkně květoucí zahrádka s rozličným kvítím a s dravýma bylinami, též kořením vysazená? to dokázalo jiné zběhlé péro, které tobě užítečné zahrady praedicat, v německém jazyku přivlastnilo.¹² Nazvu-li tě studnici vod živých a nebo zázračnou řeku Jordán, v kterým na poručení Elizea Proroka sedmkrát se umyl malomocný Naaman a od svého nedostatku šťastně očistil.¹³ Než to jsi sám skutkem dokázal onému mládenečkovi, ne jenom málomocnému, ale ve všech svých oudech tak skličenému, že kolena jeho k prsům dosahovaly, kterého když smůtná matka k tvému tělu léta 1623 přinesla, tak jsi jej předivně spřímil a od nemoci očistil, že v krásného Naamana s převelkým dívem obrácený byl.¹⁴ Dokážu-li, že jsi zázračná sukně a předivné roucho Kristové, které jednou dotknuté, ženě 12 let svou nemoc mající, zdraví navrátilo, ¹⁵ než i to a mnohém více skusila jedna osoba ženská, jenž od mnoha let uzdravená býti nemohla, jak pak k tvému svatému tělu, když do Baderbornu města vezené bylo, pobožně přistoupila, dokonalé zdraví obdržela.¹⁶ Ohlásim-li tě za oko slepých, takové jsi byl při vyzdvíhování tvých svatých kostí, které když Alarykus biskup cenomanský na máry připravoval, jedna od mnoha let slepá především lidem zraku svého nabyla a svatého Liboria moc a sílu vyhlašovala.¹⁷ A proto dobře tobě podepsati mohu ona slova Joba svatého: Oculus coeco, pes claudo,¹⁸ že jsi oko slepým noha kulhavým. Budu-li tě jménovati rybníkem brávním¹⁹ Bethseida²⁰ nazvaným, okolo kterého veliké množství nemocných, kulhavých, slepých ič. leželo, než to hned po tvé svaté smrti makavě²¹ ukázalo tvé svaté tělo, které jsouce jako někdý tělo Elizea samo v sobě mrtvé, jiné obžívovalo a tak všelijaké nemocí uzdravovalo, že nahoře jménovaný Alarykus k cenomanským obyvatelům, když proti vydání těla svatého do města Baderbornu²² veřejně reptali, takto kázal: Tato jest vůle Boží, která se dívy a zázraky osvědčuje, ty ale, zdaliž mezi vámi se nenachází? zdaliž není tolik slepých zrakem osvícených? tolik kulhavých spřímených? tolik nemocných uzdravených, tolik posedlých osvobozených? kteří všichni potvrzují a mne nakloňují, abych tebe ne jenom rybníkem Bethseida, ale druhým Galenem²³ nazval, nebo ty:

Contra vim mortis, reperis medicamen in hortis.

Proti smrti a nemoci

máš mnoho svaté pomoci.

Než ještě jsi nad Galena, protož já dnes o tobě, cantabo canticum novum,²⁴ s Davidem svatým budu spívati nový spěv: Honora medicum propter necessitatem, a abychme ctíli lékaře pro potřebu v nemocech naších, ukáži, že sv. Liborius jest nový Apollo, medicus et musicus, lékař a muzikant, muzikant a lékař. To bude všechno ke cti a slávě jeho, k našemu naučení, dej Bůh! aby bylo k života polepšení a nám všem k věčnému spasení.

Magnus Apollo,²⁵ veliký Apollo (jestliže vtipným fábulím a vršovcům nětco se věříti může) byl syn nejvyššího Jupitera, z krásné Latony zplozený, bratr bohyně Diany.²⁶ Toho takovým vtípem obdařili Bohové, že sám od sebe muziku, spěv, píšťaly, trouby, loutny, harfy a jiné hudebné nástroje k podivení vynalezl a přitom kunšt lékařský, jenž ku zdraví člověka slouží, skrze hlůboké zpytování vymyslil a v tomto obojím umění jako první místr jiné vyučoval.

O lékařství a medicině takto v jeho osobě spívá Virgilius²⁷:

Inventum medicina meum est, opiféxque per orbem

dicor et herbarum subjecta potentia nobis.

Já jsem místrem mediciny, nenašel ji žádný jiný,

znám zahrad všechny byliny, herbáře, každé zeliny.

S muzikou pak takto se honosi:

… Per me concordant carmina nervis.

Při harfách strůny štymuji, co zle zní: concordiruji.

Jakoby řekl ten velký Apollo, ne jenom jsem já slavným lékařem, ale i hlavním muzikantem. Tomu Apollinovi, jakožto lékaři přivlastněná a místo erbu daná byla labuť, snad z té příčiny, že jak těžce nemocným lékaří smrt oznamují, tak labuť sama sobě života konec prorokuje:

Dum cantor cygnus funeris ipse sui est,

Labuť líbezně zaspívá, když se smrt na ni podívá.

Jako muzikantovi byla přidaná Citera, kterou on:

… Citharâ tacentes

Suscitat musas, neque semper arcum,

tendit Apollo,

Musas devět občerstvuje,

Citeru obveseluje.²⁸

A tak skutečně dovádi, že jest opravdu medico-musicus, musico-medicus,²⁹ muzikant a doktor, doktor a muzikant.

Než což jest nám po vymyšlených básních a bajkách, když pravdu před očima máme? nebo Ty, Ty přeslavný Biskupe a vyznávači sv. Libory, Ty jsi opravdový lékař, muzikant spravedlivý, nevymyšlený, než skutečný magnus Apollo, veliký Apollo. Měl Apollo musicus líbeznou Citeru, kterou bohyně Musas³⁰ k veselosti vzbůzoval a nezdravé náklonnosti od nich odháněl, ukazuješ ty nám všem nejvybornější Citeru, na kterou nám dnes všem vesele hraješ, když nás k přijímání velebné Svátosti Oltářní horlivě zůveš a skrze tu Citeru nezdraví naše uzdravuješ, nebo ta Citera jest Eucharistia, podlé přeložení liter: cithara Jesu, Citera Ježišová.³¹ Ó předivná Citera! která podlé učení doktora církevního a muzikanta znamenitého (jenž s Augustýnem svatým³², nejveselejší spěv, Te Deum laudamus složil) svatého Ambrože³³, i smutné obveseluje, i mdlé občerstvuje, i nemocné uzdravuje: Non enim potest aliter humana conditio recreari, nisi Sacramento Dominicae passionis. Nebo nemůže se jináče nedostatečné lidské pokolení obveseliti, leč touto Citerou to jest, přijímáním velebné Svátosti oltářní, kterou Omnium Christi miraculorum maximum, největší zázrak mezi zázraky Kristovýma, nazývá anjelský doktor a muzikant, svatý Tomáš Aquinský³⁴. A to ne bez příčiny, nebo veliké zázraky každodenně dělá, když nás každou hodinu, jak podlé těla, tak podlé duše uzdravuje. Quotidie hunc panem ad medelam animae et spem aeternae salutis accipimus, tak potvrzuje mé slova vysoce učený Chromacius³⁵; svatý pak Ignatius mučedlník³⁶ hlas svůj přidává, když onou nejsvětější Citeru: mortis antidotum et pharmacum immortalitatis, lékařství proti smrti a lík pro neskončenou věčnost nazývá, cujus condimentum est ipsa Divinitas, kterého lékařství nejlepší ouprava jest samé božství.³⁷

Ó zázračný muzikante! Ó předivný lékaři svatý Libory! který v tvé citeře ne jenom muziku, ale i lékařství proukazuješ a skrze to zasluhuješ, aby mezi synami Norberta svatého, Citera svatého Norberta³⁸ (velebná Svátost oltářní, které počestnost v městě Antverpia, a jinde v Říši on nejvíc rozmnožil) tobě se připsala a přivlastnila. Ó blahoslavení, té Citery, poslouchači a toho lékařství oučastní poutníčkové! toto naučení z Citery Apollína sobě znamenejte. O té píší vršovcové,³⁹ že nikdý nebyla rozštemovaná a protož taková Citera podlé zdání Othoberta hraběte habspurského svornost, lásku a pokoj vyznamenávala. To sobě tehdy dobře do srdce vašeho vtiskněte, abyste se od Citery svatého Liboria pokoje, svornosti a sjednocení jak s Bohem, tak s bližním vaším naučili a což zachovej Pán Bůh, v nějakým nepokoji, aneb hříchu k té citeře ne jenom dnes, ale i nikdý nepřistupovali, hôc enim peccatô: dobře učí svatý Ambrož, hôc peccatô conculcatur corpus Domini, takovým hříchem šlape se po těle a krví Krista Ježíše a ten který to čini, tak vinen bude před Trůnem božím, jakoby byl Krista Spasitele zamordoval a krev z něho vycedil, acsi Christum occidiset et eius sangvinem effudisset, přidává svatý Jan Zlatoustý⁴⁰.

Protož napomínám tebe jeden každý poutničku, tak se dnes chovej před tim novým muzikantem, abys jemu, s jakoukoliv nesvornosti, Citeru jeho nerozštemoval, et non impedias musicam, a muziku jeho nezastavoval; a tak, jak Citeru, tak v tyto skryté lékařství v zatracení věčné sobě neobracel.

Apollo, jakožto lékař, co jsem nahoře pravil, měl sobě obětovanou bílou labuť⁴¹. Ó slavný muzikante a lékaři svatý Libory který, k tvým službám a k rozmnožení tvého jména tolik máš nejbilejších labutí, kolik zde počítáš ordinis candidissimi, nejbělejšího řádu kanovníkův, kterých první vůdce, veliký partiarcha svatý Norbert, jako někdý král ligurský Cygnus, v přítomnosti Marie, v labuť bílou obrácený, od anjelské královny tyto slova slyšel: accipe Fili vestem candidam, vezmi Synu to roucho bílé jako labuť. A ty labutě jsou tvé jako Apollína a ty jsi jejích jako Apollo.

Labutě půlnoční, jak svědčí Martianus Capella⁴², hlasem Citery nejsnadějí se k člověku přiloudějí. Zdaliž ty k labutím tvým, nebo labutě tvé skrze nejsvětější Citeru přivábené k tobě přiletěly? ó veliký lékaři a muzikante náš svatý Libory! nechci se hádati, to od tebe horlivě žádám, abys nás s tvou zázračnou Citerou v krásné a bílé labutě proměnil, melancholické s tvou muzikou obveselil, jakožto muzikant a nemocné i churavé uzdravil, jakožto lékař. Aniž o tom pochybůjte páni poslouchačí, nýbrž s upřímnou náději k němu se utíkejte honorate medicum, ctěte jakožto lékaře, pobožně poslouchejte jakožto muzikanta, ano cantate canticum novum,⁴³ s jedním hlasem a srdcem všichni spívejte spěv nový a ke cti i slávě svatého Liboria, plenô chorô muzicirůjte.⁴⁴

Než psallite sapienter, moudře prospěvůjte, dejte pozor, jaký takt dává capellae magister, hlavní muzikant svatý Liborius, dejte pozor na jeho partes, a muziku! differt enim musica christi et musica diaboli, veliký rozdíl jest mezi muzikou Kristovou, která jest vlastní svatého Liboria a mezi muzikou pekelného basisty: Haec enim canticum incipit à voce sublimiore, illa autem ab humiliore. Tak Hugo Card. Nebo čertová muzika začíná svůj spěv hlasem vysokým, muzika pak Kristová a Liboriová začíná se hlasem poníženým. Protož spívejme na dnešní pouti před tím muzikantem a Citerou jeho, hlasem poníženým, jako publikán a ne hlasem nádherným a vysokým jako faryzeus⁴⁵; chci řícti, pokorně, poníženě a horlivě skrze Liboria svatého od velebnosti božské odpuštění hříchův a zdraví v naších nedostatcích žádejme, ne ale skrze všelijaké snad hanebné hlidání, smích a daremné rozprávky, hněv božský více proti nám popuzůjme, sice ta naše farizejská muzika skusi onen nešťastný takt Boha rozhněvaného, o kterým čtu u Izaiaše Proroka: In terra sanctorum iniqua gessit, non videbit gloriam Dei⁴⁶, ten poutník a který koliv člověk na zemi svaté to jest v kostele, před Citerou svatého Liboria neprávě a nestydatě činil, neuzří slávy boží.

Než ejhle! když já hlasy vaše s dnešním muzikantem sjednocuji, ach jak líbeznou! ach jak příjemnou! ach roztomilou a právě královskou muziku slyším! Silentium, mlčte. Nic vy neslyšite! já slyšim, a co více, očíma mysli mé vidím sem vstupujícího mládence překrásné tváře, která toho neznámého muzikanta rod vysoký a snad královský stav prozrazuje. Vlasy jeho stkvějí se jako zlato, usta červenají, jako růže, očí blesk vydávají, jako dvě hvězdy. Slovem všechny jeho povahy nového Apollína na tom krásném těle ukazují. Může trucovati Hyacintovi,⁴⁷ tak jest spanilý, může trucovati Narcisovi,⁴⁸ tak jest přívětivý, může trucovati Jonathovi,⁴⁹ tak jest milostivý. A to mladé knížátko, ach jak sladce na svou Citeru hraje! začíná piano⁵⁰, z nenadání allegro⁵¹, zase mezo-soprano⁵², někdý tutti⁵³!⁵⁴ Zdaliž pak to není nový Orpheus⁵⁵, a nebo syn muzikanta Orphea? pěkný Jonathas není? není poznávám z jeho vláskův, však jest jedno srdce s Jonathou: Rufus ille et pulcher aspectu, decoráque facie,⁵⁶ nebo ten muzikant, kterýho já slyším a vidím, jest ryšavý pěkného pohledění a krásné tváře David, královské muziky při dvoře krále Saula nejpřednější říditel a director. Kamžto? kam s tvou příjemnou Citerou roztomilý Davide? žádají páni poslouchači znáti tajemství a pravdu věděti? nechť slyšejí historií z Písma svatého. Nebezpečná nemoc častějí trápila krále izrahelského Saula, když lomcoval ním duch zlý od Pána, jakž čteme v první kníze královské.⁵⁷ Co král v takové nemoci postavený? jakého užíval lékařství? kterého potřeboval lékaře? měl doktorův dosti, než nic nepomohlo, medicin dosti, receptův dosti, nic neprospělo, aby třebas byl celé hapatyky⁵⁸ využíval, nebylo platno nic. Dvořané tehdy moudřejší a rozumnější radili jsou jemu muziku, a to sice na Citeru, Jubeat dominus noster, ut quaerant hominem servi tui scientem psallere citharâ. Králi nejjasnější (řekli služebnící Saulový k němu) dej pohledati člověka, který by uměl hráti na housle a Citeru. Poručil král, hledali muzikanta ministrové, našli Davida, který kdyžkoli duch zlý lomcoval s Saulem, ihned vezma Citeru, hral před nim et resocillabatur Saul et leviùs habebat, občerstvoval se Saul a lehčejí mu bylo⁵⁹.

Totižto, ten muzikant byl krále lékařem, Citera byla lékařství, která jej uzdravovala. Předivná muzika! zázračný muzikant! který smutné obveseluje, moc ducha zlého umenšuje, nemoce uzdravuje, nebo Cajetanus⁶⁰, Genebrardus⁶¹, a Delrio⁶² vysoce učeni Písma vykladatelové učejí, že to lomcování pocházelo od černý žluče a kalokrevnosti,⁶³ která Saulovi pošetilost a strašlivé přemýšlování, slovem nesnesitedlné trápení a nemoc spůsobila. A ty všechné nedostatky a nedůživostí odháněl a krále uzdravoval s svou Citerou David, medico-musicus, musico-medicus. Lékař a muzikant, muzikant a lékař.

Ale to bylo za onoho času, vidím já dnes a slyším jiného Davida, kterýho jestliže se mnou slyšeti a viděti žádáte, podivejte se na tento oltář a povězte mně co vidite? Nepochybně mně odpovíte, že na tom oltáři spatřujete svatého Liboria. A to dobře. Co pak víc vidite? Vidíme biskupa, na biskupu čepici biskupskou na hlavě, berlu v ruce. Co více? otevřete dobře očí víry a mysli vaší a uhlídáte, co já vidím, nového Davida, druhého Apollína, muzikanta a lékaře, lékaře a muzikanta.

Ležel v přetěžké nemoci jistý žebrák více k strašidlu než k člověku podobný, který všechno tělo ztočené, kolena na prsech a konec noh na zpátek k ledním obrácené měl. Jak pak na malém vozejčku k tomu svatému tělu se přivezti dal a za pomoc svatého Liboria prosíl, tollebat Citharam, pozdvíhl svou Citeru, zahral na ni svatý Liborius a v okamžení skočil z svého vozejčka žebráček, přiběhl k svatým márám a padší na zem, nejponíženější muzikantu svému děkování činil.⁶⁴

Ležel jako Saul nemocný a od ducha zlého lomcovaný soused cenomanský, kterého skrz skřípění zubův a vyvracování očí ukrutně trápil ten pekelný host, jak pak se ten bídný posedlý k tělu svatému utekl, tollebat Citharam, vzal svou Citeru, na které při Mši svaté hrával náš svatý muzikant a toho luciperovýho holomka vyhnal a vypudil. Ležela jistá paní nedaleko města Cennomanu, tak mnoho ďáblův v sobě majíce, že živému peklu podobná byla. Jak pak k truhle svatého přistoupila, tollebat Citharam, vzal svou Citeru svatý Liborius a svou muzikou jako David Saule od ducha, tak on tu strápenou matronu od houfův pekelných vysvobodil.⁶⁵Proto mohu řícti o té muzice co někdý psal o muzice Cassiodorus: Musica tristitiam noxiam jucundat, tumidos furores attenuat, cruentam faevitiam efficit blandam. Muzika svatého Liboria truchlivost škodlivou obveseluje, zlou krev čisti, krutné vlhkosti a hněvivé náklonosti ukrocuje. Které oučinky, jestliže lidí budou zapírati, písek a kamení bude mluviti. Nechť tehdy mluvi kamení, proč by nemluvilo. Přivedl velebného Bédu⁶⁶, na očích velmi mdlého, k veliké hromadě kamenův služebník jeho, řka nezbedný vůdce: Otče kaž slovo boží, tu hle máš množství lidí, kázal horlivě Béda, uslyšelo hluché stvoření, mluvilo němé kamení a po dokonaném kázaní, kolik tu kamenných kusův leželo, kolik v povětří Deo gratias zřetedlně se rozlihalo.⁶⁷ Tu hle mluvilo kamení! pro našeho svatého lékaře a muzikanta bude ne jenom mluviti, ale i tancovati, jak jim bude na Citeru a housle náš muzikant hráti, pozorůjte.

Citeru měl Apollo, Citeru David, Citeru onen slavný muzikant Amphion⁶⁸. Než přitom také měl i předivné housle, které když s svou Citerou podlé strůn sjednotil, takovou moc a sílu měly ty dvoje muzikální nástroje, že s svým hlasem kamení, skály, vápno a písek za sebou táhly a co více? to kamení a vápno, cihly a písek s svým sjednoceným zvůkem tak sjednotily, že na jeho líbezné hraní z toho kamení, písku a vápna, stavení samo od sebe, podlé jeho líbosti, jako podlé pravídla a závaží vzhůru postupovalo a tak říkaje poskakovalo. Odtůdž Horatius⁶⁹:

Dictus est Amphion thebanae conditor urbis,

saxa movere sono testudinis et prece blandâ.

Kdež Amphion stavěl města, táhl houslema na ty místa,

skály, vápno a kamení, z těch dělal divné stavení.

Předivná, jestliže pravdivá ta muzika, zázračný, jestliže skutečně byl takový Amphion, když jej kamení a skály, písek a vápno ne jenom poslouchaly, ale i podlé jeho noty tancovaly a do hromady se srovnávaly. Svatý náš muzikante Libory, což Ty o tom smejšlíš? Amici amatissimi⁷⁰ nic mu to nového není, poněvádž on ne s vymyšlenou Citerou, aneb s houslema poëtickýma, ale s houslema katolickýma a s nejsvětější Citerou (bez které fides catholica, víra katolická vniveč by přišla, jak píše svatý Bonaventura⁷¹: Tolle hoc sacramentum ab ecclesia et quid erit populus christianus, nisi quasi grex porcorum, bez té Citery, to jest velebné Svátosti oltářní, co bude lid katolický? nerozumné stádo) kamení a písek, vápno a skály tak za sebou táhne, že to všechno podlé jeho melodie dohromady tancuje.

Než medle jaké jsou to fides, jaké housle, na které kamení, písku a vápnu tak líbezně hraje? Známo jest nám z církevní historie, kterak svatý Řehoř Divotvorce⁷² vysokou skálu se vším kamením (která stavení kostelnímu na tom místě překážela) jinam přenesl a tu překážku zázračně odvrátil.⁷³Než jakým spůsobem? kdo mu k tak veliké tíži pomáhal? Latinář odpoví fides, podlé onoho, co mluvil náš nejsladší Spasitel u svatého Marka: Habete fidem Dei, amen dico vobis, quia, quicunque dixerit huic monti, tollere et mittere in mare … fiet ei.⁷⁴ Mějte víru, nebo jistě pravím vám, že kdož by koli z vás hoře této řekl, vyzdvíhni se a pusť se do moře, – – stane se mu. A to působí to slovo fides, které v latinském jazyku jak víru v Boha, tak housle vyznamenává, s kterou co s houslema ta skála a kamení byly pohnuté a z jednoho místa na druhé přenesené. Ó neslýchaná moc a síla! skrze kterou tak mnoho vládne fides, víra, housle.

Než skoro rovnou a této moci podobnou nacházím při naším lékaři a muzikantovi, kterého ano i vaše k Bohu, k Mariji Panně a k dnešnímu muzikantovi horlivě vzbůzená fides, kaminky i kamení, písek i vápno z mnohých nemocných za sebou táhla.

Veliká tíž velikého kamene tlačila Františka Petra Mušku, obyvatele hlavního města Holomouce.

Veliká též tíž velikého kamene trápila a (jak vysvědčuje dvojí-ctihodný kněz Jan Glaser z Tovaryšstva Ježíšova) až na smrt sužovala urozeného a opatrného pána Matěje Jiřího Buffa, téhož královského města pána rádního.⁷⁵ Veliká zase tíž velikých a rozličných kamenův mnoho snad i z vás přítomných až do hrobu táhla a jak jste sobě? jak oni dopomohli? přistoupili totižto k tomu Amfionovi k svatému Liboriovi, žádali od něho jednu líbeznou píseň sobě zahrati, obětovali jemu a do jeho houslí všeliké oběti házeli, modlitby opakovali, víru vzbůdili a někteří ihned, někteří v krátkém čase moc a sílu muziky Liboria skusili a od kamena, písku a vápna vysvobozeni, zde na tom místě, s těma dvouma pány, nahoře jménovanýma, za tu milost Bohu děkovali a skrze Liboria svatého čest jemu vzdávali. Jestliže se to skutečně stalo, budiž jméno boží ve jménu Liboria pochváleno. A kdož bude pochybovati, obraťte oči vaše sem i tam a co spatříte? kamení, písek ič., které všechno sem od našeho muzikanta, z rozličných hor s Citerou jeho a s houslema přitáhnuto a přeneseno jest. Ó dobrotivý muzikante svatý Libory! kterého kamení poslouchá!

Svatý evangelista Marek v poslední kapitole vypísuje pečlivost oných žen svatých, které ráno v sobotu k hrobu Kristovému pospíchaly a jakoby je byl mluvící slyšel, takto povídá: Quis revolvet nobis lapidem ab ostio monumenti?⁷⁶ Kdo nám odvali kámen od dvéří hrobových. Tak se staraly ty svaté ženy. A to ne bez příčiny, erat quippe magnus valde, nebo byl ten kámen zajistě velmi veliký a od ženské mdloby nepohnutedlný, zatím pak zhledše, viderunt lapidem revolutum, uzřely odvalený kámen, který jim odvalil, nebo sám Kristus, nebo Anjel těch pobožných matron zástupce, pomocník a dobrý přítel.

Amici amatissimi, velice se staral Vernerus arcí-biskup mohutský hrozným kamenem trápený, velice sobě naříkal Karleno opat, když od kamene v bocích osten smrti cítil, velice sobě hořekoval Fabius Chysius biskup nordský, potom papež Alexander toho jména sedmý bolestmi od kamene obklíčený a všichni tří s jedním hlasem s onýma třema matronama volali a vzdychali: Quis revolvet nobis lapidem, kdož nám a od nás odvali kámen, který jest zajistě velmi veliký, když totižto s tak velikou bolesti a pískem trápeni byli, že od té kamenné těžkosti skoro umírali. A kdož jim ten kámen odvalil? kdo pomohl? Místo-Kristus, nebo biskup, Anjel, nebo kněz nový Amphion, muzikant Liborius, když je a na sta jiných od té tíže zbavil, s svou muzikou písek a kámen, jako druhý Amphion, za sebou táhl.

Poznal sílu toho táhnutí a moc té muziky nahoře cityrovaný Karleno z Amelie od Panny Marie opat v městě Minstru, z kterého po vzývání svatého Liboria lékaře našeho a muzikanta na spůsob nějakého přívalu krup kamení z boku jeho se sypaly a to s takovou lehkostí, že se nad ni potěšitedlně zděsil a po vyprošeným zdraví na poděkování, každodenně antifonu s modlitbou o svatém Liboriovi až do smrti se modlil. Skusil též zázračnou moc toho muzikanta jiný, kamenem a pískem strápený, jenž po dvě léta jménovanou antifonu a modlitbu každodenně říkajíc, více než dva tisíce kamenův ze sebe vyhnal.⁷⁷

Vděčně také na tu ctnost a milost Liboria častěji spomínal Alexander papež, když nejenom toho Svatého ctíti poroučel, ale vlastními rukami krátce sepsaný jeho svatý život, lidu rozdával a všem nemocným v tom Svatým náději skládati a pomoci hledati nařizoval. Odtůdž bez pochybya pro jiné veliké zázraky po celém skoro světě, jakž také až do vlasti naší Moravy o tom zázračném Amphionovi pověst se rozhlásila.⁷⁸

Ó náděje tehdy! Náděje nám všem přítomným churavým, kulhavým, pískem a kamenem ztrápeným, náděje v svatém Liboriovi, nebo jestliže, nostra fides, naše sjednocená víra, jako spojené housle, bude co zrno hořčičné, nestarejte se kdo nám odvali kámen, kdo nás uzdraví? Tu hle máme nového Amfiona, druhého Apollína, medicum musicum, musicum medicum, lékaře a muzikanta, kterého kdybych měl počítati písek, od něho z nemocných vyzdvížený, skoro bych musel mořský písek počítati. Toto zatím vám naučení z příležitosti toho písku zanechávám.

Přirození filozofové učí, že slunce s svou horkosti kameny zapaluje a tak v písek rozdrobuje. Co jest náš svatý Liborius? Pravil jsem, že jest nový Apollo. Apollo nejenom byl muzikant a lékař, ale také podlé vršovcův, slunce, král nad planétami. Jestliže tehdy náš svatý Liborius jest druhý Apollo, bude také slunce, je-li slunce? bude jako slunce, pánem nad kamením a pískem.

Veliký mogorský král Ecchebar, tak v veliké počestnosti měl slunce, že každodenně to největší světlo čtyrykráté za den všelijakýma vysokýma tituly pozdravoval a skrze to, od toho krále hvězd zdraví a štěstí očekával. Milí poutničkové, obtíženi jste kamenem? chcete, aby ten kámen v písek se obrátil a ani ten písek, ani jiné nemocí vás neobtěžovaly? Pozdravůjte to slunce aspoň jednou za rok a stane se, že to slunce kámen v písek rozetře, písek pak ten Amfion vyveze a jiné nemocí ten Apollo, lékař a muzikant šťastně uzdraví. Než navraťme se k muzice.

Ericus XI. král z Dánie, uslyšavše o jistém muzikantovi v království svém, který by měl a mohl s svou muzikou k jakékoli náklonnosti, k hněvu, k lásce, k smůtku, k smíchu i k pláči každého člověka pohnouti, ihned jeho na palác povolati a před svou osobou královskou, též celým dvorem hráti poručil. Hral ten jistý muzikant, poslouchal s dvořany svými král a z nenadání počal nejprv sice se smáti, potom plakati, zase milovati, tancovati, skákati a naposledy král sám od té muziky pohnutý, tak se hněvati, zlobiti a vstěkati, že popadnouce od drabanta,⁷⁹ na vartě⁸⁰ stojícího nahý meč, čtyry své dvořany na místě nechal a byl by jich více roznícený, v tom hněvu při té muzice zamordoval, kdyby s jinou líbeznější melodiji ukrocený a upokojený nebyl.⁸¹ Který čtvernásobný mord, k sobě přijdouce, srdečně oplakal a synu svému trůn královský postoupivše, za pokutu do Jeruzaléma odešel a v Cypru svatě umřel.

Nebezpečná jest ta muzika laskaví poutníčkové; Tvou já slyšeti vinšuji sobě, svatý Libory, nebo Ty ne k hněvu popuzuješ, ale od zlosti odvoláváš a přitom ne jenom k horlivému pláči nad hříchama našíma, srdce naše táhneš, ale také chromé a kulhavé k tanci uzdravuješ.

V Skutcích apoštolských v 14. kapitole⁸² nacházím, kterak Pavel svatý chromého a na nohy neduživého, tak uzdravil, že se i hned schopil a chodil. Exilivit et ambulabat,⁸³ vyskočil sobě a jakoby tancovati chtěl, chodil. Veliký zázrak! Než podobný jsi Ty spůsobil předivný Libory, když jsi v městě Chartres ve Frankreychu bídné děvčátko od narození na spůsob nějaké koule, z masa svalené, s takovým zdravím obdařil, že i hned jakoby jak živa byla nekulhala, rovně chodila a skrze Tebe Bohu díky vzdávala, ta zázračně uzdravená panna⁸⁴.

Co svatý Pavel v Listře, to svatý Petr udělal v Jeruzalémě, když podobně od narození chromého, in nomine Jesu Christi Nazareni,⁸⁵ ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, uzdravil a klouby jeho i nohy zázračně utvrdil. In nomine Jesu, znamenejte dobře ve jménu Ježíše učiněný jest Petr muzikant i lékař. Muzikant, nebo podlé svatého Bernarda jméno Jesus,

In ore mel mirificum, in aure dulce canticum.

V ustech jest med nejzdravější, v uších spěv nejlíbeznější.

Lékařem skrze jméno Ježíš jest udělaný, nebo z toho a v tom jménu jest nejlepší medicina a všeobecní lík, dlé receptu svatého Vincencia⁸⁶: Hoc nomen Jesus est virtuosum, quia omnes virtutes, quas Deus posuit in herbis, lapidibus, verbis, plantis, stellis et constellationibus, omnes continentur in hoc Benedicto nomine Jesus, nebo prej v tom nejsladším jménu Ježíš, všechné ctností, oučinky a lékařství, které na světě mohou se znáti, všechny se vynacházejí. A proto svatý Petr uzdravil nemocného, skrze to jméno jako lékař pozdvíhl a občerstvil také tím jménem jako muzikant.

Než není zapotřebi za naších časův do Jeruzaléma putovati a nebo kulhavé k svatýmu Petru nositi. Noste je, aneb veďte do Jesence, poďte k našemu Apollínovi a na tom Svatém, svatého Petra náměstku, takovýho lékaře a muzikanta naleznete.

Seděl na obě nohy chromý žebráček v městě cenomanském vedlé cesty, kdež Svatého tělo nesené bylo a nemohouce tělem svým mnoho let hejbati, hlasu svého pozdvíhl a k Svatýmu horlivě se modlil, aniž oslyšán byl, nebo slyšel skutečně ten líbezný spěv: Surge et ambula, když vstal a vesele chodil.⁸⁷ A abychom i zde, nepravím zázrak, ale milost jeho poznali.

Třínohá kulhala a aby se do hrobu dokulhala sobě pro velkou bolest vinšovala urozená paní Kateřina Osecká, rozená Pfefferkornová, jak pak před našeho lékaře chromá s pobožnosti předstoupila, svatou Zpověď vykonala a při Mši svaté velebnou Svátost přijímala, jak před Mši chromě s hulkou přišla, tak po svaté Mši bez hulky přímě a rovně odešla, od našeho muzikanta obveselená, od našeho lékaře ve jménu Ježíše uzdravená, jak slíbil sám Ježíš: In nomine meo … super aegros manus imponent et bene habebunt,⁸⁸ ve jménu mém na nemocné ruce vskládati budou a dobře se míti budou. Je-li tomu tak, co ta dáma mluvila, buď čest Bohu a sláva!

Poněvádž pak ale o muzice a tanci jednáme, musíme na grunt muziky, to jest na pedál přijíti a pedes, to jest nohy, s kterýma nejvíce tancujeme, nejvíce sobě rozvážiti, nebo jako dům bez gruntu bezpečně státi, tak muzikant bez pedálu hráti, tanečník bez noh tancovati nemůže. A těch pedálův největší nepřítelkyně jest vysoce-urozená na palácích vychovaná, ze špitálův vyhnaná a obyčejně do měkkých polštářičkův vlojirovaná paní, paní podágra,⁸⁹ proti které paní, tyranskému panství, zástupce a patron jest svatý Liborius. Ó svatý Libory! i já jsem takové stavení bez gruntu, tanečník chromý a kulhavý, ty jsi zázračný muzikant a lékař, dotkni se mých pedálův jako lékař, zaspívej mně a všem podágře podrobeným ona slova, které starý Tobiáš k svému synu Tobiáškovi⁹⁰ a k vůdci jeho promluvil: Bene ambuletis, jděte šťastně a choďte dobře, rovně a zdrávě a to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského. Ano skrze Ježíše Krista ve jménu svatého Liboria, nebo samé jméno Liboriustak jest spasitedlné, že jednou opakované vysoce-urozenou paní, svobodnou paní Lubeticovou uzdravilo. Ležela ta jednou v neslýchaných bolestech podágry a zdálo se ji jako ve snách, že svatého Liboria, jak jest zde na oltáři malovaný, před sebou vidí, proto vykříkla pobožně, svatý Libory! a po tom vyřknutém jménu, jako po nejzdravějším lékařství a nejveselejší muzice zdravá povstala. Nebyl-li to sen, budiž jméno boží ve jménu svatého Liboria zvelebeno. Náš pak muzikant Vivat! Vivat!nejzběhlejší lékař svatý Liborius vivat! Nový Apollo! Ó kyž také nám všem jest tak milostivý.

Než vaše Excellenci pane doktor, když paní podágra vejš sobě kvartýru hledá a ciprle kolena lechtá, také-li vaše svatá excellenci curirovati může? Jedna věc.

Skusil to a skutečně poznal jistý cenomanský obyvatel, který kolena tak dohromady měl stažená, též všechny nervy a žíly tak skrčené, že se z místa jináče pohnouti nemohl, než jinými nohami a cízimi rukami. Jak pak k tomu milostivému doktoru se utekl, hned na místě od toho lékaře a muzikanta uzdravený byl.⁹¹

Než pane muzikante ještě jednou, na rozchodnou a pro valete nějakou veselou. Jaká se láskám vaším líbí? vyvolte sobě. Phytagoras⁹² hraje na harfu, s kterou hněvivé lidí upokojoval, Xenocrates⁹³ vydává hlas, s kterým šálené k předešlému rozumu přivolával. Kretenský Thaletes⁹⁴ řeže na housle, s kterýma od moru Lacedemonské vysvobozoval. Který se vám z těch nejvícejí líbí? jestliže žádný? Poslechněte jiných, kteří spolu muzikantí byli a lékaří jako svatý Liborius. Asclepiades⁹⁵ lékař a muzikant dělá melodií, s kterou psotník⁹⁶ a vřed uzdravoval. Paracelsus⁹⁷ muzikant a lékař na píšťalu píská, s kterou bolesti kyčelnice⁹⁸ zmenšoval. Chiron⁹⁹ muzikant a lékař na troubu troubi, s kterou lidí od hadího jedu nakažené očišťoval. Nyní mně povězte, která muzika a který muzikant se vám nejvíce líbí? Znamenám dobře, že ani ku konci jiného slyšeti nechcete, než svatého Liboria. Stane se dlé líbosti. Však dřívějí slyšme báseň, kterou sobě vymyslili vršovcové.

Měl prej Orpheus harfu z rohu dobytka rohatého, z sedmi žíl kunstovně způsobenou, kterou jemu otec jeho Apollo ještě maličkýmu daroval. Na tu tak on hrával, že žádný v celém světě jemu rovný nebyl, nebo ne jenom lidí předivně obveseloval, ale i litou zvěř, lvy, nedvědy a rysy s svou líbeznou muzikou ukrocoval. Předivný muzikant! jehožto divoká stvoření poslouchají. Než ještě víc povím.

Ten jistý Orpheus, s tou svou líbeznou harfou, vlastní manželku Euridicen z pekla vyvedl. Jestli jest to pravda? hrubě mnoho dokázal, poněvádž pak jest fábule málo a nebo nic potvrzuje. K mému však předsevzetí velmi dobře slouží, nebo opravdový a spravedlivý Orpheus jest náš veliký Apollo svatý Liborius, který litou zvěř nejenom kroti, ale i divoká zvířata skrze své svaté kněžstvo a s svou nejsvětější Citerou v lidí obracuje. Ona zvířata, o kterých mluví svatý Jan Zlatoustý: In tot bestias migrat homo, in quot vitia à virtute deflectit.¹⁰⁰ A jak pěkně píše Severinus Boëtius,¹⁰¹ lakomý jest nenasycený vlk, hněvivý a zlobivý jest vrčící pes, pošetilý jest chytrá liška, chlípný pak jest smradlavá svině, ità fit, zavírá on ut veratur homo in bestiam, tak se stává, že rozumný člověk v nerozumnou bestií se proměňuje. A kdo takovým pomáhá? Dnes zde na tom místě, skrze své zpovědlníky náš milý muzikant svatý Liborius, eô námque momentô, ex bestia reviviscit homo, píše svatý Augustýn, hned v tom okamžení, jak nám okolo srdce svým svatým vnuknutím, jako muzikou zahraje a k litosti našich hříchův nás vzbudí svatý Liborius, my pak se vyzpovídáme, hned v tom okamžení, v rozumné lidí se zase měníme. A to všechno působí svatý muzikant a lékař.

Více, Orpheus svou manželku z ust pekelných vytrhl. Ach, kolik tisíc jenom na tom místě zde, kolik pravím tisíc duší, které již na prahu pekla jednou nohou stáli, náš svatý Orpheus skrze svatou Zpověď a nejsvětější Citeru vysvobodil! A patrně dokázal, že svatý Liborius magnus episcopus, musicus sanus et probus pios lenit, jako muzikant truchlivé obveseluje, jako lékař nemocné uzdravuje.

Zahrej nám všem, zahrej, svatý muzikante a s tvou nejsvětější Citerou nás obvesel a uzdrav, uzdrav a obvesel. Já mé kázaní dokonávám, na spůsob slavných kazatelův vlaských, kteří obyčejně své kázaní skončují: Andate in s. pace.

Nejsem já sice žádný Vlach, kazatel pak poslední, než poněvádž mám jméno Gottffrid, to jest boží pokoj, propustím vás v pokoji, když vám vinšuji od svatého Liboria boží pokoj.

Pokoj od Liboria? sotva co obdržíme. Liborius jest Francouz, Francouz vždycky na vojnu, sotva někdy na pokoj pomyslí. Než to dělá Ludovicus, pokoj chce míti Liborius. Probatum est.

Léta 1640 celý svět obklíčil vojenský oheň, který naší Europu do gruntu mínil vypáliti. Vzýván byl svatý Liborius, za patrona pro pokoj v městě Minstru vyvolený a učiněn jest pokoj po celým světě.¹⁰² Svatý Libory! teď hoří skoro celý svět, ó patrone náš pokojný! Ora pro nobis, orodůj za nás a zahrej nám concordem melodiam, líbeznou píseň k sjednocení křesťanských potentátův.

Veliká vojna povstala v království lacedemonském mezi samými obyvateli, vzal Terpander¹⁰³ muzikant Citeru a s svou líbeznou melodií rozštymované sousedy k jednomyslnému pokoji obrátil. Mocnější a zázračnější jsi ty muzikant, tvá Citera jest nejsvětější a jak jsem nahoře pravil, znamení pokoje a svornosti, pomáhej nám a zahrej na tu pokojnou Citeru, před kterou my všichni padáme a srdečně vzdycháme

O salutaris Hostia, bella premunt hostilia,

da pacem, fer auxilium.

Ó spasitedlná Hostye, tys naše v bídách náděje,

vojna se proti nám stroji, shlaď vojnu, živ nás v pokoji.

Naposledy skrze svatého Liboria Deus det nobis sanctam pacem, Bůh dej nám svatý pokoj, vy pak všichni andate in santa pace.

 

Šestka duchovní, 1713.

Poznámky:

1 Anagram (29 ·/· 14 = 2, 07). Počet písmen je (až na G) v obou větách shodný: A=2x, B=1x, C=2x atd., součet 30 ·/· 15 (počet písmen) = 2.

2 Libor z Le Mans je patronem biskupství Paderborn. V době svého episkopátu v Le Mans (od roku 348) nechal vystavět mnoho kostelů. Je patronem nemocných, ochránce lidí trpících žlučovými a ledvinovými kameny. Zemřel 9. června roku 397 v Le Mans. Po jeho smrti si ostatky v 9. století vyžádal Ludvík Pobožný, který je uložil v dómu Panny Marie, Libora a Kiliána v Padebornu. Jeho ostatky byly přeneseny v roce 936 do Paderbornu, hrobka však byla za třicetileté války vyloupena. 27. října roku 1627 se podařilo vzácné relikvie opět vrátit na původní místo. Podle Libora z Le Mans vzniklo r. 1676 lazaretní bratrstvo sv. Libora. Toto bratrstvo působilo i v Praze v bývalém opatství na Karlově. Libor z Le Mans je zobrazován v biskupském rouchu, s knihou a třemi kameny na ní a pávem. Atributy: kajícník (přítel sv. Martina z Tours), kámen, kniha (Bible, patron nemocných), páv (ukazoval cestu při při přenášení světcových ostatků z Le Mans do Padebornu), biskupská mitra.

3 1713.

4 Ez 33,32.

5Exordium.

6 Ez 18, 20.

7 Lk 10.

8 Lk 15.

9 NZ, Luk: 16.

10 Ex 25.

11 1683.

12 1688.

132 Král 5.

14 In Vita pag. 233.

15 Mt 9, 20.

16 In Vita mihi pag. 196.

17 Pag: 188.

18 Job 29, 15.

19 Rybník pro dobytek.

20NZ, Jan: 5.

21 Zřetelně.

22 Pag. 193.

23Claudios Galénos (asi 129-200) byl řecký lékař a logik.

24 Ž 143,9.

25 Confirmatio.

26 Virg. 9. Aeneid: apollo medicus et musicus.

27 Publius Vergilius Maro (70 př. n. l.-19 př. n. l.) byl nejslavnější římský básník Augustovy doby. Nejznámějším Vergiliovým dílem je hrdinský epos Aeneis, na kterém začal pracovat od roku 29 př. n. l., pravděpodobně na Augustův podnět. V Aeneis básník změřil své síly s Homérem, spojil mýtus s historií a vytvořil epos, kterým se natrvalo zapsal do dějin. Dvanáct zpěvů (knih) líčí útěk trójského hrdiny a legendárního praotce římského národa Aenea z hořící Tróje, jeho bloudění po moři a konečně šťastné přistání v Latiu. V prvních šesti zpěvech hledá Aeneas se svými druhy na příkaz bohů novou vlast a pronásledován hněvem bohyně Juno bloudí léta po mořích; v sedmém až dvanáctém zpěvu postupuje boje s italskými kmeny, aby v Latiu založil novou Tróju a římský národ.

28 Vergilius.

29Anagram medicus-musicus : musicus-medicus (14 ·/· 7 = 2).

30Devět dcer boha Dia a Mnémosyné lze obecně označit za starořecké ochranné bohyně, můzy-Apolónovy družky. Každá byla příslušná pro určitou oblast: Kalliopé pro hru na strunné nástroje a hrdinskou epiku, Kleió pro dějiny a hru na citeru, Melpomené pro tragedii a smuteční zpěv, Euterpé pro hru na flétnu, Erató pro zpěv a tanec, Terpsichoré pro lyru, Úraníá pro hvězdářství, Thaleia pro zábavu a komedii a Polymnia pro zpěv, tanec, pantomimu a geometrii.

31 Anagram eucharistia : cithara JESU (11 ·/· 9 = 1,2).

32 Aurelius Augustinus (též sv. Augustin nebo Augustin z Hippony) (354 – 430) byl biskup, učitel, svatý katolické církve. Augustinus je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské patristiky, ve své práci silně ovlivněn manicheismem a novoplatónismem. Stejně jako sv. Pavel učil, že člověk je od přirozenosti neschopný konat dobré skutky (nauka o dědičném hříchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (predestinace). V díle O Boží obci Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly římské impérium a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit – časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím, Pravdou a nejvyšším Dobrem (unum, verum, bonum). Svět byl stvořen z ničeho tvořivou boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob ideí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše. Sv. Augustin bývá vyobrazován s hořícím srdcem, nebo s knihou. Otázce hledání vlastní víry se poutavým autobiografickým způsobem věnuje ve svém spisu Vyznání.

Dílo: De vera religione (O pravém náboženství), De libero arbitrio (O svobodné vůli), De trinitate (O trojici) (400-416 n. l.), Confessiones (Vyznání) (397-398 n. l.), De civitate Dei (O Boží obci) (413-426 n. l.).

33 Ambrosius Milánský (asi 340-397), byl římský církevní otec, od 374 biskup v Miláně (tehdejší sídlo císařů). Obratný politik, který prosadil uzavření nicejského koncilu na Západě a ovlivňoval i císaře Thodosia I. Flavia. Byl plodným autorem v oblasti dogmatiky, exegeze i katechismu (De officii ministrorum, O povinnostech, z roku 386, je první křesťanská učebnice etiky), který v mnohém navazoval na Cicerona. Měl značný vliv na sv. Augustina, kterého přivedl k křesťanství.

34 Sv. Tomáš Akvinský (asi 1225–7-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky, katolická církev ho považuje za svého největšího teologa a jednoho ze třiceti tří učitelů církve. Jeho filosofie vychází z teologické interpretace Aristotelova díla. Významně ovlivněna byla též neoplatonismem. Přestože Tomášovo učení bylo zprvu římskokatolickou církví i pařížskou univerzitou odmítáno, tomistická filosofická škola, kterou Tomáš založil, se stala půlstoletí po Tomášově smrti na dlouhou dobu oficiálním dogmatem církve. Pokračování tomistické školy, novotomistická filosofie, byla roku 1879 papežskou encyklikou označena za oficiální filosofii církve. Novotomismus zaujímá významné postavení i v současné filosofii. Tomáš Akvinský sepsal svá hlavní díla v letech 1260 – 1273. Jsou to zejména knihy: Summa theologiae – Suma theologická (1266 – 1273, česky vyšla 1930 u dominikánů, dotisk 2004 tamtéž), Summa contra gentiles – Suma proti pohanům (1259 – 1264), Quaestiones disputatae – Otázky diskutované, Contra errores Graecorum – Proti řeckým bludům, Druhé analytiky, Etika Nikomachova, Fyzika, Metafyzika, O duši, O vyjadřování (komentáře Aristotelových spisů, 1269 – 1273). Zdrojem jeho sociálně-politické nauky byla Bible, Augustinus a Aristoteles.

35 sv. Chromacius († 406) – akvilejský biskup, autor četných církevních spisů, přítel sv. Ambrože.

36 Ignác z Antiochie, zvaný Theoforos, tj. nositel Boha, († asi 107 v Římě mučednickou smrtí) byl po sv. Petru a Euodiovi třetím biskupem města Antiochie. Ignatios byl nejspíše učedníkem apoštolů Petra a Jana. Při své cestě do Říma napsal sedm listů církvím v Efesu, Magnesii, Tralles, Filadelfii, Smyrně a Římě a též smyrnenskému biskupu Polykarpovi. Bilovský cituje z jeho listu církvi v Efesu, kde nazval euchristii lékem nesmrtelnosti.

37 Sv. Rupertus Abbas, benediktýnský opat (1075-1080 – 1129 nebo 1130).

38 Svatý Norbert z Xantenu (kolem 1082 -1134) byl německý kněz, zakladatel premonstrátského řádu. Jeho ostatky byly roku 1626 přeneseny do Prahy (do premonstrátského kláštera na Strahově). Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Sv. Norbert bývá jako jediný světec zobrazován s monstrancí.

39Livius lib: 10, decade 4. Titus Livius (59 př. n. l.- 17 n. l.), byl římský historik a jeden z největších prozaiků doby Augustovy. Jeho celoživotním dílem byly Dějiny od založení města (Ab Urbe condita libri), 142 knih. Bilovský uvádí knihu 10, dekádu 4.

40 Jan Zlatoústý, světec, patriarcha a církevní učitel (344 či 354-407). Patron křesťanských kazatelů.

41 Cygnus, cycnus: labuť, řecky: kyknos, věštný pták, zasvěcený Apolonovi, Král Kyknos, syn Sthenelův a přítel Faethonta, král Ligurů, proměněný v labuť pro jeho velký žal nad přítelovou smrtí. Stalo se to, když Faethón si vypůjčil nebeský vůz svého otce, boha Hélia, nezvládl jeho řízení a byl nejvyšším bohem Diem blesky sražen do moře. Bůh Apolón se nad ním smiloval a proměnil jej v labuť. Kyknos dal průchod svému smutku, rčení labutí píseň.

42 Martianus Minneus Felix Capella (5. století), byl římský básník, právník a filosof. Jeho satira De nuptiis Philologiae et Mercurii, 9 knih, sepsaných po vzoru Varronových satir Menippských jsou psány převážně prózou a částečně veršem. V první knize hledá Mercur nevěstu a Apollon mu poradí Filologii, která ve druhé knize odhodí vše lidské a vystoupá na mléčnou dráhu kde se vezmou. Tyto dvě knihy jsou úvod k encyklopediím sedmi svobodných věd, které vystupují jako svatebčané. Každé z nich je věnována jedna kniha v tomto pořadí: gramatika, dialektika, rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie, harmonie.

43 Ž 143,9.

44 SZ, Žalm 145 (Chvalozpěv Davidův).

45 Lk 18,10–12.

46 Iz 26, 10.

47 Hyacint byl v řecké mytologii syn spartského krále Amykla. Tento sličný mladík vzbudil vášnivou lásku boha Apollóna, který kvůli němu začal zanedbávat své povinnosti v Delfech, protože byl stále ve Spartě nablízku H. H a Apollón byli nerozluční a společně se vydávali do hor na lov. Když jednou soutěžili v hodu diskem, zasáhl osud, podle některých však žárlivý Zefiros, západní vítr a srazil Apollónův disk na Hyacintovu hlavu. Z krve, která se vsákla do země pak nechal Apollón vyrůst květinu, ve Spartě se od té doby každoročně konaly oslavy na počest Hyacinta-hyakinthie.

48 Narcis byl v řecké mytologii syn říčního boha Kéfísa a vodní nymfy Leiriopy. Do Narcise se zamilovala nymfa Échó, která vždy opakovala něčí slova. Narcis Échó odmítl, dívka sešla žalem a zůstal po ní pouze hlas v podobě ozvěny. Jednoho horkého dne odpočíval Narcis po lovu u jezírka s hladinou hladkou jako zrcadlo, když jej na ní upoutal vlastní obraz. Vášnivě se do něj zamiloval, obraz byl však neuchopitelný, Narcis se na sebe nemohl vynadívat, stále setrvával u jezírka, nejedl, nepil ani nespal. Narcis posedlý sebeláskou chřadl stále více, rozesmutnělá Écho nesla ozvěnou výkřiky jeho zoufalství. Nakonec se Narcis sebeláskou utrápil a ani v podsvětí se neubránil ze zajetí sebe sama. Seděl na břehu řeky Stygy a stále pozoroval svůj obraz na černé hladině. Narcismus = chorobná sebeláska.

49 Jonatán byl snem Saula a přítelem Davida.

50 Dynamika (síla, hlasitost hudby): piano – potichu

51 Tempo (rychlost hudby) – allegro – rychle

52Mezzosoprán (z ital. mezzosoprano; mezzo – půl, sopra – nahoře) je hlasový obor ležící mezi sopránem a altem.

53 Tutti (všichni společně), obvykle v orchestrálním nebo chorálovém zpěvu.

54 Hudebně rétorické figury.

55 Orfeus byl v řecké mytologii synem Apollóna a Múzy Kalliopy, byl největším pěvcem a hudebníkem. Orfeus hrál na lyru a zpíval tak krásně, že se lidem tajil dech, divá zvěř se k němu sbíhala a dokonce i stromy, skály a řeky mu naslouchaly. Orfeus byl členem posádky Argonautů, kteří se pod vedením Iásona plavili do Kolchidy pro zlaté rouno. Svou překrásnou hrou navozoval mír a pohodu, zaplašoval spory. I vábivý zpěv Sirén lákajících plavce do tenat smrti ztratil při jeho hře na svém kouzlu. Po ukončení výpravy Argonautů se Orfeus vrátil do rodné Thrákie, kde se zamiloval do nymfy Eurydiky. Ve svatební den však Eurydiku uštknul do paty jedovatý had při trhání květin (podle jiné verze prchala nymfa před Apollónovým synem Aristaiem) a Eurydiké zemřela. Orfeův žal nad její smrtí nebyl k utišení. Rozhodl se sestoupit do podsvětí a smutnou písní o své lásce prosil Háda a Persefonu, aby mu Eurydiku vrátili zpět. Nádherný zpěv dojal celou podsvětní říši, dokonce i těžce potrestané v Tartaru. Jeho zpěv dojal i Háda a Orfeovi bylo dovoleno si svou milovanou choť odvést. Nesměl se však za ní ohlédnout, dokud nevyjdou z podsvětí. Krátce před vstupem do světa živých se Orfeus ohlédl, viděl však už jen její vzdalující se stín. Orfeus se znovu pokoušel dostat se do podsvětí Cháron jej však nepřevezl přes řeku Stygu. Sedm dní seděl Orfeus na břehu podsvětní řeky a poté se vrátil do thráckých hor. Svou milostnou náklonost obrátil k chlapcům, což se nelíbilo mainadám – bakchankám, s nimiž dříve vzdával Orfeus čest Dionýsovi. V orgiastickém vytržení a rozzuřené se na něj vrhly s takovým křikem, že je již nedokázal uklidnit svým zpěvem, a zaživa jej rozsápaly. Orfeova hlava a lyra skončily v řece Hebru, která je odnesla do moře. To je vyplavilo na ostrově Lesbu, později zaslíbenému místu lyrického básnictví. Orfeova lyra se dostala na oblohu jako souhvězdí Lyry a Orfeova duše do Élysia, rajské části podsvětí, kde se konečně setkala s Eurydikou. Podle Orfea byla pojmenována orfická mystéria, jež se konala ve znamení smrti a zmrtvýchvstání, neboť podle jedné verze se pěvci podařilo Eurydiku odvést z podsvětí. Orfismus vznikl v Řecku v 8. století př. n. l. jako sektářské náboženství. Jeho přívrženci považovali Orfea za proroka víry ve spasení duše uvězněné v těle. Duše se osvobodí z těla smrtí a následným znovuzrozením. Platon byl zřejmě ovlivněn orfismem.

56 1 Sam 16,12.

57 1 Sam 16, 14.

58 Lékárna.

59 1 Sam 16,23.

60 Cajetán, Thomás (20.2. 1469 – 9./10.8. 1534, řádové jméno Tommaso de Vio), dominikán. Zakladatel novotomismu, do dominikánského řádu vstoupil r. 1484. Sepsal komentář k Summě Tomáše Aquinského.

61 Genebrard, Gilbert (1537-1597 ) benediktýn.

62 Delrio (Del Rio), Martin, jezuita (17.5. 1551 – 19.10. 1608). Do jezuitského řádu vstoupil r. 1580. Byl obhájcem v procesu s čarodějnicemi.

63 Melancholie.

64 In Vita pag. 197.

65 In Vita pag. 187, 197.

66 Beda Ctihodný, mnich (673 – 735), vynikl zejména jako dějepisec, dílem Historie anglické církve a lidu, dokončeném r. 731, psal také gramatická a chronologická díla, duchovní písně a verše, dopisy a kázání. Sepsal první martyrologii, obsahující 114 jmen. Psal také v lidovém jazyce, tato díla se však nezachovala. Během své poslední nemoci překládal Evangelium sv. Jana a výňatky ze spisů sv. Řehoře Velikého. Roku 1899 byl papežem Lvem XIII. prohlášen za církevního učitele.

67 In Vita.

68 Amfíón – (latinsky Amphion) je v řecké mytologii jedním ze synů nejvyššího boha Dia a jeho milenky Antiopy, dcery thébského krále Nyktea. Antiopa byla tak krásná, že upoutala nejvyššího boha Dia a z tohoto mileneckého vztahu se narodili bratři Amfíón a Zéthos. Ze strachu před svým manželem pohodila dvojčata v lese (podle jiných pramenů je však v lese nechal Antiopin strýc Lykos na nátlak své manželky Dirké). Našel je pastýř, vzal je k sobě a dal jim vychování i vzdělání. Vyrostli v urostlé mládence, byli ale každý jiný: Amfíón byl jemný a mírný, miloval hudbu, zatímco Zéthos byl silák, miloval lov a zápas. Přesto žili spokojeně spolu a nic netušili o svém původu. Po smrti krále Nyktea nastoupil na thébský trůn jeho bratr Lykos. Jeho manželka Dirké Antiopu nenáviděla a tak jí připravovala nejhorší ústrky a utrpení a nakonec ji uvrhla do vězení. Po dlouhé době jí Zeus dopomohl k útěku do hor. Možná náhodou, možná z božské vůle, dostala se právě k pastýři a svým synům. Než si mohli všechno vysvětlit, objevila se Dirké, v které vzplála stará nenávist a prohlásila, že ta žena je uprchlá otrokyně. Poručila bratrům, aby ji chytili, přivázali k rohům býka a nechali ji usmýkat. Bratři nechtěli, ale nakonec museli královnin rozkaz poslechnout. V poslední chvíli promluvil pastýř, řekl, že je to jejich matka. Bratři v hněvu nad připravovaným zločinem Dirké krutě potrestali stejným způsobem, jaký ona připravovala pro Antiopu – divoký býk ji usmýkal k smrti. Antiopa a její synové se vrátili do Théb. Na domluvu od boha Herma upustili od potrestání krále Lyka, darovali mu život, ale z města ho vyhnali. (Také je možné, že ho zbavili vlády a zabili ho, jak to líčí jiná verze příběhu.) Společně se ujali vlády a dali se do zvelebování města a do stavby bytelných hradeb. Oba bratři se příkladně zapojili do práce, každý podle svých schopností. Silák Zéthos nosil těžké balvany, kterými (prý) nepohnuli ani Titáni, a z nich budoval vskutku nedobytné hradby. Naopak Amfíón, který neoplýval fyzickou silou, vložil své umění. Tak nádherně hrál na svou zlatou lyru, dar boha Apollóna, že kameny poslušně vstávaly a ukládaly se na svá místa do hradeb. Sláva a oblíbenost obou bratří se rozšířila daleko za hranice města, ba až za Egejské moře. Tam našel Amfíón svou manželku Niobé, dceru sipylského krále Tantala. Měli spolu sedm synů a sedm dcer, ale všechny jim je zahubili bůh Apollón a bohyně Artemis za to, že jejich matka se rouhala a vyvyšovala nad samotnou bohyni. Niobé zkameněla v sochu, jejíž oči stále ronily slzy. Král Amfíón spolu se svým bratrem Zéthem napadli Apollónovu svatyni v Delfách, ale Apollón jejich útok odrazil a oba proklál svými šípy. (Opět je zde jiná verze, podle níž se po smrti svých dětí i manželky sám proklál mečem.)

69 Quintus Horatius Flaccus (65 př.n. l. – 8 př.n. l.) byl římský básník.

70 Nejmilejší přátelé.

71 Svatý Bonaventura z Bagnoreggia, vlastním jménem Ioannes Fidanza (asi 1221-1274) byl italský františkánský filozof a teolog, jeden z nejvýznamnějších představitelů scholastiky.

72 Sv. Řehoř divotvůrce, misionář (213-270). R. 233 se spolu se svým bratrem Athénodorem odebral do Caesareje v Palestině, kde byli pod Origenovým vlivem pokřtěni. Po r. 238 se stal biskupem v Neocaesareji a během asi 30. let obrátil na křesťanství téměř celé město. Byl prvním kdo popularizoval křesťanské obřady připojením světských atrakcí. Divotvůrce – díky zázrakům, popisovaným v jeho životopisech, sepsaných 100 let po jeho smrti sv. Basilem a sv. Řehořem Nysským (byl prý první známou osobou, které se zjevila Panna Maria spolu se sv. Janem Evangelistou, vnukli mu prý doktrínu o Nejsvětější Trojici.

73 In Vita. Sv. Gregorij fides montem transfert.

74 Mk 11,23.

75 Anno 1687.

76 Mk 16, 3-4.

77 In Vita, pag. 145.

78 Pag. 241.

79 Stráž.

80 Hlídka.

81 Grantizius lib. 5. Daniae cap. 3.

82 Sk 14, 8-10.

83 Sk 14,9.

84 In Vita pag. 200.

85 Sk 3,6.

86Sv. Vincent Ferrer (1350? – 1419), řeholník, misionář, reformátor.

87 Pag. 185.

88 Mk 16, 17.

89 dna

90 Tob 5,16.

91 In Vita, pag: 186.

92Pythagoras ze Samu, (asi 580- 500 př.Kr)., byl řecký filozof, vědec a politik. Pythagoras dospěl k názoru, že podstatou všeho je číslo a nejvyšším zákonem kosmu je harmonie. Kosmos je vytvořen ze spočitatelných jednotek, ty vytvářejí pohybem hudbu sfér, existence zákonů. Podstatou vesmíru je něco nehmotného, uznává existenci duše. Zabýval se tedy také etikou a tvrdí, že duše je ve špatném vlivu těla a je třeba ji tedy zdokonalovat pomocí askeze. Z orfismu převzal učení o převtělování duší a posmrtné odplatě. V matematice položil základy principu důkazů opírajících se o logické argumenty. V geometrii je mu připisován důkaz Pythagorovy věty. Rozpracoval kvantitativní teorii hudební harmonie (závislost výšky tónu na délce struny a jejím napětí).

93 Xenokratés z Chalkedonu (396 př. Kr-314), byl řecký filosof, žák Platóna. Platónovo učení promísil mystickými živly pythagorské číselné nauky, provedl rozdělení, Platonem jen naznačené, na filozofii, logiku, fyziku a etiku.

94 Thaletas Krétský (okolo 7. st. př. Kr.), byl významný skladatel, básník a zakladatel sborové lyriky.

95 Asklépiadés (narozen asi 124 př. Kr.), byl slavný lékař, zakladatel školy metodiků.

96 Epilepsie.

97Paracelsus (vl. jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493-1541), byl alchymista, astrolog a lékař, který učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své přesvědčení, že má větší schopnosti než uznávaný dávný římský lékař Celsus.

98 Ischias.

99 Chiron (Cheirón), v řecké mytologii nejspravedlivější z Kentaurů, syn Krona a Naiady Filyry, sídlil v jeskyni na thessalském pohoří Péliu. Chiron se vyznal v lovu, válečnictví, lékařství, v hudbě a spravedlnosti. Jeho žáky byli Médeios, Iásón, Asklépios, Héraklés, Aristaios, Aktaión, Dionýsos, obzvláště pak Achilleus.

100 Homil. 1. in Johannem.

101 Anicius Manlius Severinus Boëthius (asi 480–25. října 524/525) byl křesťanský teolog a filosof, z jeho teologického díla jsou známy traktáty De S. Trinitate, Utrum Pater et Filius et Spiritus S. de divinitate substantialiter praedicentur, Quomodo substantiae in eo quod sint bonae sint, cum non sint substantialia bona a Liber contra Eutychen et Nestorium.

102 In Vita.

103 Terpander (okolo 7. st. př. Kr.), byl významný hudební skladatel, který se zasloužil o rozkvět tzv. kitharodie, což je doprovod na kytaru.