PROJEKCE FILMU

Slavnostní premiéra Polámaného anděla
proběhla 12. října 2001 v Komorní scéně Aréna v Ostravě
v 18.30 – součástí projekce filmu proběhnul doprovodný program:
-hudební vystoupení skupiny The Pych
Premiéry se zúčasnilo 88 diváku.

Druhá projekce
(DVD-projekce) filmu proběhla 4. prosince 2001 v klubu Atlantik v Moravské Ostravě. Na tuto projekci (DVD přehrávač bezúplatně zapůjčil Petr Březnický) přišlo 42 diváku.

Klub Atlantik 11. února 2003
– projekce Polámaného anděla po premiéře dokumentárního filmu Barák

 

TEXTY PÍSNÍ

Polámaný anděl

V Městě a Sám

Městem a Sám, muž prochází
v ulicích dne, kde mizí stín
křídla má sen, když přichází
ztrhaný kůň, pak vlastní čin.

Nenávist dcerou tu zdá se být
pro otce s matkou, všech samotných
penzion domovem – pokoj je svět
bez vchodu, bez oken, ve stínu květ.

Pro nemoc žít, den po dni sám
nenávist lékem tu zdá se pak být
hodiny ztracené v městě co zná
nechce se umřít, nechce se žít.

Ostatní lidé teď ztrácejí tvar
šklebí se v radostech, všech malých dní
a v muži s kloboukem, propukl žár
na spásnou myšlenku, o které sní.

„Co víte o druhých, když chtějí žít
soudíte neznalí v rodinném snu,
já soudím Vás, pro vlastní cit
rozdělit projednou světlo i tmu.“

V Městě a Sám, muž tají dech
vyprahlé oči, co nemají slz
povznesen v radosti souzením všech
odchází samotář zapálit tvrz…….

Zpověď matce

Nevlastně vlastní provždycky syn
s bubínkem na krku a plný vin
uzavřen do sebe, nechce již růst
pro druhé trpí a drží půst.

Andělík malý, je druhým stín
nevlastně vlastní, provždycky syn
Andělík malý, je druhým stín
nevlastně vlastní, provždycky syn.

Podává ruku svou, malou na nos
z nás každý rodí se , nahý a bos
zahanben láskou, stává se syn
nesmí se vrátit již, do matky v klín.

„Ach matko, cos dala mi a chtěla dát,
co jednou nepoznám, nemůžu znát.“

Andílek na kašně pročůral den,
kdo dětství neprožil, ten ztrácí sen.
A časem jinošství procházíš sám,
bez lásky přátelství je radost klam.
A kašna bez peněz ztrácí ten dar
radostí pro druhé, kouzlo všech čar.

Podávat ruku svou do dlaní tvých
nakousnout jablko, prvotní hřích.
Zahanben láskou stává se syn
nesmí se vrátit již, do matky v klín.

Zpověď neskutečnému příteli

Vzpomínky na tebe po celý čas, plní mne představou o štěstí v nás
na ostrov nevelký uprostřed mlh, byl jsi mi
projednou přítel a druh
kolik přání směl si znát,
tolik slzí utírat,
kolik touhy chtěl jsem mít,
tolik s tebou moh jsem snít,
kolik stejných tajemství,
tolik pevné přátelství.

Vzpomínky na tebe, tak jak tě znám, ztratil jsem já dítě
a zůstal sám
zmizel si příteli, jak noční sen, křičel jsem do světa,
nenávist všem
kolik přání směl si znát,
tolik slzí utírat,
kolik touhy chtěl jsem mít,
tolik s tebou moh jsem snít,
kolik stejných tajemství,
tolik pevné přátelství.

Rozhovor s nočním snem

Né. kdo ke mně promlouvá, když toužím spát
hlas, co mne pak probouzí a nutí vstát
kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi . chci pohled tvůj znát.

„Vstaň, probuď se, a slyš“

Ptám se a soupeřím s vlastním „to“ Já
hlas, ač mu nevěřím, mne dobře tak zná
kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi – že nemáš mne rád.

„Naopak , miluji tě – Můj polámaný Anděli“

Ten, kterému nevěřím, sílu mou zná
hlas, se kterým soupeřím, stále se ptá
kdo jsem, kdo jsem, kdo jsem – že toužím se znát.

Kdo nezná pochyby, své vlastní já,
nepospí, souží se, sebe se ptá
láme si křídla, co touží mít,
když ztratil projednou, svůj vnitřní klid.

I já hledám snad, včerejší den ztratil se, rozplynul, tak jako sen věřím však představám, co vnáší klid Anděl, ač bez křídel, smí také žít….

V Městě a Sám (podruhé)

V Městě a Sám, na holých zdech
šklebit se v radostech, všech malých dní
odcizen samotou, pokorou všech
cizinec s kloboukem o pomstě sní.

„Odsoudím společnost, za krutý čin
– odsoudí společnost za krutý čin
můj hlas je vědomí všech Vašich vin
– hlásí se vědomí všech Vašich vin
jak srdce bez citu, ochablý sval
– jak srdce bez citu, ochablý sval
toužím ať poznáte, co druhý též znal
– touží ať poznáte, co druhý znal.“

Město co neslyší anonym vzkaz
žije si nadále, další svůj den
nevšímat, nevidět – vše pak jde snáz
rozum ať zatemní reálný vjem.

„Odsoudím projednou, mamon a lesk
– odsoudí projednou mamon a lesk
možná, že neviní poznají stesk
– možná, že neviní poznají stesk
pravdu však vypálím do čela jim
– pravdu však vypálí do čela jim
poznají ostatní Andělský čin
– poznáte ostatní Andělský čin.“

Osud člověka

Poslední boj si prožíváš sám
vytváří na duši poslední šrám
člověk, co odsouzen, cestou svou jít
odměněn zůstává, samotou žít.

„Touha je marnost, falešný cit
iluze o světě, kde nesmíš být.
Zavřen je chrám, blažených chvil
uvězněn temnotou, mocností sil.

Láskou já k tobě soužím se dál
a srdce mění se v nemocný sval
tělo již ztrácí svůj důvod být
a já se bojím bez tebe žít.“

Však osud člověka nemůžem znát
bez světla ve tmě, smíš se jen bát
marnivou touhu, vystřídá bol
léčitel života prohraných kol
a s malou nadějí musíme žít,
o splněných přáních, co smíme mít
rozhodnut, poražen, napospas všem
poznává samotář iluzi žen
láskou, sic obdařen, dostává strach
proto, nač zrodil se a vrací v prach.

V Městě a Sám (potřetí)

Co stalo se projednou, mělo se stát
město se zcizilo lidskému snu
samotář zatoužil, přestal se bát
dokončil za druhé slavnostní hru.

Nevinné výkřiky, poslední vzdech život jak vzácný je v hodině své pod koly umírat, oběť nás všech budoucnost ocení dobré i zlé.

Anděli bez křídel, osude bez věna
výkřiky znamení, toť je tvá odměna
samotář bez druhých v Městě co Zná
mlčení odpověď, jiný se ptá.

„Kolik je andělů, zlomených v půl,
kolik je osudů neznámo všem
jeden, snad více, jak v moři sůl ?
Však příběh stává se a není snem ………