Mýtus a legenda v barokním kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského

Mýtus a legenda v barokním kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského

(text byl publikován v SLAVICA IUVENUM, VIII. mezinárodní studentská vědecká konference, … viz)

Rodák z Hlučína, kněz Bohumír Josef Hynek Bilovský (1659-1725), je nejvýznamnější představitel české barokní konceptuální homiletiky. Pojem koncept (italsky concetto, tzn. Překvapivý nápad), pochází podle Václava Černého z italské milostné lyriky 14. a 15. století. Z té byl v 16. století přenesen koncept do španělské duchovní poezie a náboženské rétoriky. Odtud se konceptuální kazatelské přístupy dostaly zpět do Itálie a přes katolické prostředí začaly být od 60. let 17. století známy také v Čechách.1 Konceptuální či manýristická kázání se vyznačují krásou slova, bohatou obrazností, dramatičností, překvapujícími, ostrovtipnými přirovnáními, metaforami, alegoriemi, jazykovou hrou a dynamickou tektonikou.

Bilovského homiletické práce předchází jeho hagiografické spisy a básně. Homiletika,hagiografie a básnictví se v jeho díle prostupují. Roku 1713 vydal Bilovský v Olomouci své první homiletické dílo ještě s legendickým základem, cyklus šesti poutních, příležitostných kázání k oslavě svatého Liboria, nazvané Šestka duchovní. V šesti kázáních jsou postupně oslavovány jednotlivé ctnosti světce2: 1. Svatý Liborius jest dobrý lékař a muzikant, 2. Svatý Liborius tanečník, 3. Svatý Liborius dvakrát více než pokojný Šalomon, 4. Svatý a blahoslavený Libory jest stavitel a dům boží, 5. Předivný biskup cennomanský svatý Libory, boží oběť i obětovatel, 6. Zmužilé srdce božské jest svatý Liborius. Tento šestidílný cyklus byl přednášen každoročně po šest let na poutích, v tehdy nově stavěném barokním kostele sv. Liboria z let 1711-1714 v Jesenci u Konice. Biskup Liborius z Le Mans zemřel 9. června roku 397. V barokní době byl velmi uctívaným světcem, během svého episkopátu nechal vystavět mnoho kostelů. Je to patron nemocných, pokojné smrti, ochránce lidí trpících žlučovými a ledvinovými kameny. Mezi jeho atributy patří biskupská mitra, kniha se třemi kameny a páv.

První chvalořeč z Šestky duchovní oslavuje sv. Liboria jako lékaře a muzikanta. V interpretovaném textu, stejně jako v celém souboru Šestka duchovní, se prolíná několik slovesných žánrů: kázání, legenda, mýtus, báseň. Synkretický charakter tohoto díla signalizuje již název křesťanské cvičení. Podle Jana Malury je synkretismus příznačným rysem kultury poutních míst jako celku, neprostupuje se jen několik žánrů v jednom literárním díle, ale je běžné, že jednotlivé nábožensko-estetické projevy sdružují výrazové prostředky různých uměleckých kódů, slovesného, výtvarného i hudebního3. Poutníci přítomní v kostele vnímali současně s kázáním obrazy sv. Libora umístěné nad hlavním oltářem a na klenbě kostela. Obraz sv. Martina od Karla Škréty a dokonce stylizace kazatele do role malíře je též východiskem dvou kázání4 Ferdinanda Karla Reismana, obsažených ve výboru z české sváteční a příležitostné homiletiky Svět je podvodný verbíř. Miloš Sládek zde konstatuje: Řečník se promyšleně snaží působit na všechny smysly posluchačů a k tomu užívá všech dostupných prostředků. Přenesení pozornosti na zobrazení světce bylo využíváno častěji v těch případech, kdy bylo třeba posluchačům představit postavu méně známou /…/, nebo tehdy, když byl obraz považován za zázračný a kázání se víceméně opíralo o zázraky s ním spjaté. /…/ Výtvarné umění bylo vnímáno v daleko užších souvislostech s literaturou, než jsme zvyklí z moderní doby; každé zobrazení z pohledu 17. či 18. století jen rozvíjí myšlenku nebo nápad literárního původu.5 Bilovský také v textu na obraz sv. Liboria v kostele dvakrát poukazuje: Ale to bylo za onoho času: vidím já dnes a slyším jiného Davida, kterýho jestliže se mnou slyšeti a viděti žádáte, podívejte se na tento oltář a povězte mně co vidíte? nepochybně mně odpovíte, že na tom oltáři spatřujete svatého Liboria. A to dobře. Co pak víc vidíte? vidíme biskupa, na biskupu čepici biskupskou na hlavě, berlu v ruce. Co více? Otevřete dobře oči víry a mysli vaší a uhlídáte, co já vidím, nového Davida, druhého Apollína, muzikanta a lékaře, lékaře a muzikanta.6 /…/ Ležela jednou v neslýchaných bolestech podágry a zdálo se ji jako ve snách, že svatého Liboria, jak jest zde na oltáři malovaný, před sebou vidí; proto vykříkla pobožně, svatý Libory!7 Duchovní zážitek dále umocňovala hudební složka bohoslužby.

Bilovského kázání je typickou ukázkou barokního konceptuálního kázání, pracuje se slovními hříčkami a překvapivými metaforami. V tištěné podobě předchází vlastnímu kázání program, z něhož je vytvořena slovní hříčka, tzv. anagram, obsahující symbolické číslo 2 a argumentum, v němž se skrývá chronogram, s rokem vydání textu 1713: Programma: Sanctus Liborius Magnus Episcopus. Anagramma: Musicus sanus, ac probus pios lenit. (29 ·/· 14 = 2, 07). Počet písmen je (až na G) v obou větách shodný: A=2x, B=1x, C=2x atd., součet 30 ·/· 15 (počet písmen) = 2, Argumentum: S. LIBORIVs gest DobrI Lékař a MVzyCant. = 1713.

Vlastní kázání je rozděleno na dvě části, exordium (úvod) a confirmatio (důkaz). Autor užívá exempla, odkazuje k Bibli, k církevním autoritám i antickým autorům, kombinuje češtinu s latinou, prokládá text rýmovanými latinsko-českými dvoj- a čtyřveršími, zvukomalbou a slovními hříčkami (např. s polysémním slovem fides, zn. housle i víru), což signalizuje, že text byl určen vzdělanému čtenáři. Promluva je vystavěna dynamicky, uskutečňuje se v postupném narůstání celku, autor užívá opakování, permutace, kontrasty (řeč – hudba – ticho), gradace, významové posuny a hyperboly. Aktuální komunikační situaci vyjadřují poukazy k řečníkově verbální aktivitě, k smyslové a intelektuální činnosti, mluvčí sděluje, co slyší a vidí jen on sám a co může publikum vidět pouze jeho prostřednictvím: Než ejhle! když já hlasy vaše s dnešním muzikantem sjednocuji; ach jak líbeznou! ach jak příjemnou! ach roztomilou a právě královskou muziku slyším! silentium, mlčte. Nic vy neslyšíte! já slyšim, a co více: očima mysli mé vidím sem vstupujícího mládence překrásné tváře, která toho neznámého muzikanta rod vysoký a snad královský stav prozrazuje. Vlasy jeho stkvějí se jako zlato, usta červenají jako růže, oči blesk vydávají, jako dvě hvězdy, slovem všechny jeho povahy nového Apollína na tom krásném těle ukazují. Může trucovati Hyacintovi, tak jest spanilý, může trucovati Narcisovi tak jest přívětivý, Martina biskupa a vyznávače v farním kostele téhož svatého patrona v královském Starém Městě prazském při vejroční slavnosti a pobožnosti dne 11, novembris v létu Páně 1722 a 1724 vyobrazené a představené, při kterémžto vyobrazení namísto malířského penzlíku sprostného jazyka a namísto vysokých barev čistých slov svatého evanjelium jest potřeboval a užíval Ferdinand Karel Reisman…, Praha 1724. In: SLÁDEK, M.: Svět je podvodný verbíř. Praha, Argo 2005, s. 235-258. může trucovati Jonathovi, tak jest milostivý.8 Komunikační situace realizovaná performativními formulemi (s nejponiženější poklonou k tobě přicházím) evokuje kázání jako scénu, jako divadlo, ve kterém se nejen mluví, ale také něco předvádí. Mluvčí užívá topos skromnosti (Než co já pak, ne jenom podlé chůze, ale i podlé jazyka a řeči kulhavý kazatel, o tobě mluviti a kázati, co se opovážím?)9. Pravidelně se opakují emocionální apostrofy, v nichž se mluvčí obrací na sv. Liboria. Posluchače oslovuje obvyklým Amici amatissimi, či deminutivy (poutníčkové). Užívá řečnické otázky a odpovědi, vede se světcem pomyslný dialog.

Klíčové téma kázání: proměna, je konceptuálně rozvíjeno prostřednictvím tzv. předobraznosti, čerpající předobrazy sv. Liboria jednak z postav a příběhů antické mytologie (Apollón a Hyacint, Narcis, Faethón a Kyknos, Orfeus a Euridiké, Amfión), jednak srovnáváním Liboriových schopností a ctností s analogickými postavami z mytologie křesťanské (Saul, David, Jonatán, Ježíš Kristus, Petr a Pavel aj.). Bible byla v barokním kazatelství nejvyužívanějším zdrojem mezitextového navazování, autor ve svém kázání čerpá ze Starého i Nového zákona. Cituje z díla Vergilia, Horatia i církevních autorit: sv. Augustýna, sv. Bédy, sv. Bonaventury, sv. Jana Zlatoústého, sv. Norberta, Tomáše Aquinského ad. Citace z Bible i z antické mytologie jsou v kázání různého rozsahu od kratších citátů až po parafráze a adaptace rozsáhlejších exempel, která jsou někdy redukována na společné motivy (labuť, lyra, zázračná uzdravení, slunce, kámen), jež podporují kazatelovu argumentaci a koherenci textu. Mytologické pretexty jsou do kázaní zapojeny pomocí paralel mezi sv. Liboriem a postavami mýtů, obdařenými lékařskými a hudebními vlohami, vytvářejí však také důležité napětí textu. Podle Ernsta Roberta Curtia se jedná o topos kontrastování pohanského a křesťanského básnictví, který se dá vysledovat od 4. až do 17. století. Kristus má být místo Múz a Apollona předzpěvákem a inspirátorem básní. Pohanští básníci říkali lživé věci. To služebník Kristův nemůže.10 Předobrazy z antické mytologie jsou umělé, fikční, ve srovnání s pravdivými předobrazy, vzatými z Bible a se zázraky, vykonanými sv. Liboriem, neumožňují spásu, jsou ve své podstatě tragické, v kontrastu s křesťanským vykoupením. Konflikt je naznačen již v úvodním anagramu číslem 2, které symbolizuje napětí, zdvojení a protiklad, dualitu světa, dvě jednoty, postavené proti sobě (pohanství – křesťanství, bůh – ďábel, dobro – zlo, den – noc, začátek – konec, mikrokosmos – makrokosmos atd.). V alchymii je dvojka symbolizována postavou hermafrodita. Protiklady však nevytvářejí jen napětí a svár, navzájem se také rafinovaně doplňují a zrcadlí. Tyto podvojné, navzájem se doplňující předobrazy jsou také důležitým kompozičním prostředkem kázání, strukturují text, podporují řečníkovu argumentaci, usouvztažňují jednotlivé motivy a umocňující velikost sv. Liboria jako prostředníka Ježíše Krista. Paralely jsou založeny zejména na stupňování a proměně, autor nejprve připodobní sv. Liboria k osobě vynikající touž ctností a poté dokáže, že sv. Liborius oplývá danou ctností či schopností ve větší míře. V textu se stále opakuje refrén muzikant a lékař : lékař a muzikant, který je vlastně také anagramatickou hříčkou, opět skrývající číslo dvě: medicus-musicus : musicus-medicus (14 ·/· 7 = 2).

Hned v úvodní části confirmatia (důkazu), je sv. Liborius metaforicky připodobněn k novému Apollónovi, bohu řecké mytologie, lékaři a muzikantovi, který byl v pozdějších dobách identifikován s Héliem, bohem Slunce. Apolón byl bůh věštby a umění, především hudby, harmonie, slunce a světla, ochránce života a pořádku, neomylný střelec a věštec. Byl vůdcem Múz a překrásně hrál na lyru. Mezi Apollónovy atributy patří také labuť a lyra. Tyto motivy Bilovský dále mnohostranně rozvíjí a variuje. Podle pověsti se do labutě vtělila duše básníka. Autor připomene také labutí zpěv krále Ligurů Kykna, přítele Faethonova, kterého Apollón proměnil v labuť pro jeho velký žal nad přítelovou smrtí. Oslava hudby, poezie a stvořitelské energie je implicitně přítomna v celém kázání. Tvořivé umění, básnictví a hudba symbolicky slučují obě mytologie. Topos Boha-umělce (Deus artifex), stvořitele světa a člověka, je podle Curtia přítomen již v prastarých mýtech Západu i Východu. Svět jako píseň – to je Augustinovská myšlenka. /…/ Tento augustinovský obraz převzal Bonaventura: Bohu se zalíbil záměr zvelebovat průběhem doby svět jako překrásnou píseň.11 Božská hudba je v kontrastu s muzikou pekelného basisty, před kterou kazatel varuje. Motiv lyry také připomene, že lyrické verše byly původně zpívány k lyře a doprovázeny tancem. Zdůrazněna je i víra v léčivou moc umění, Bilovský zmiňuje některé předchůdce muzikoterapie (Asklepia, Galéna, Pythagora). Náboženská proměna představuje, na rozdíl od antických proměn, prozření, vztahuje se k zasvětiteli – lékaři sv. Liboriovi, nadaném schopností proměnit a uzdravit každého jedince, který se na něj obrátí. Motiv proměny v labuť autor užívá v přeneseném významu obrácení na víru, čistoty a bílého roucha. Metamorfózy vrcholí v klíčovém tématu celého kázání, největším zázraku Krista, kterým je proměňování, přepodstatnění eucharistie, v díkuvzdání a přijímání svátosti oltářní. Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev. Svatý Jan Zlatoústý říká: Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým tělem a krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz jako Kristův zástupce pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary. Tuto proměnu slovy vyjadřuje také anagram eucharistia : cithara JESU (11 ·/· 9 = 1,2), citera Ježíšova.

Kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského je mnohovrstevnaté, velmi důmyslně vystavěné literární dílo, s bohatou předobrazností i obrazností, v tomto příspěvku jsem mohla zmínit jen některé důležité rysy a motivy.

Summary

Bohumír Josef Hynek Bilovský (1659-1725), is the most important representative of check baroque conceptual homiletics. Interpreted sermon is the first of six-part cycle Šestka duchovní (1713), which is a collection of occasional sermons to celebrate Saint Libor. That was uttered every year over six years in the baroque church of Saint Liboria in Jesenec u Konice. This sermon, typical demonstration of conceptual sermocination, is based on sagacious comparison of Saint Libor and Apolon. The key subject of sermon – transformation, is developed conceptually by means of so-called prefigurativeness and analogies between characters of antique and Christian mythology, culminating in the sacring of mysteries.

Poznámky1 ČERNÝ, V.: Esej o básnickém baroku. Praha, Orbis 1937, s. 120-121: Svojí podstatou je konceptism hledáním a tvorbou myšlenky jemné, výrazné a vtipné, jejíž břitké vypointování děje se pravidelně složitou metaforou, důmyslným dvojsmyslem nebo přímo krkolomnou hádankou.2 Citováno podle argument kázání.3 MALURA, J.: Hora Olivetská Matěje Tannera a kultura poutních míst v baroku. In: Matěj Tanner. Hora Olivetská. Brno, Host 2001, s. 22.4 Dvě sprostné kázání o čisté a sprostné lásce jak k Bohu, tak i blížnímu v pravém a levém oku svatého 5 SLÁDEK, M.: Svět je podvodný verbíř. Praha, Argo 2005, s. 230-231.6 BOHUMÍR HYNEK BILOVSKÝ: Siclus (a) sanctuarii anebo Šestka duchovní. Olomouc, IgnácRosenburg, 1713, fol. B1.7 Dtto, fol. C1.8 BILOVSKÝ, B. H.: Siclus (a) sanctuarii anebo Šestka duchovní. Olomouc, Ignác Rosenburg, fol. A4-B1.9 Dtto, fol. A1.10 CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Přeložili Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Irena Zachová. Praha, Triáda 1998. s. 255.11 CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Přeložili Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Irena Zachová. Praha, Triáda 1998, s. 584.

Literatura1. BILOVSKÝ, B. H.: Siclus (a) sanctuarii anebo Šestka duchovní. Olomouc, Ignác Rosenburg 1713.2. CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Přeložili Jiří Pelán, Jiří Stromšíka Irena Zachová. Praha, Triáda 1998.3. ČERNÝ, V.: Esej o básnickém baroku. Praha, Orbis 1937.4. MALURA, J.: Hora Olivetská Matěje Tannera a kultura poutních míst v baroku. In: MatějTanner. Hora Olivetská. Brno, Host 2001.5. SLÁDEK, M. (ED.): Svět je podvodný verbíř. Praha, Argo 2005.

[text byl publikován v SLAVICA IUVENUM, VIII. mezinárodní studentská vědecká konference, Ostrava, Ostravská univerzita, Filozofická fakulta 2007, ISBN 978-80-7368-407-5, obsah: http://ffi.osu.cz/ksl/dokumenty/svk2007.pdf]

Share Button