Martin Skýpala: Ruční práce

Martin Skýpala: Ruční práce

Ilustroval Aleš Hudeček
K vydání připravil a doslovem opatřil Oskar Mainx
Obálku navrhl a knihu grafi cky upravil Jaroslav Němec
Odpovědný redaktor Jiří Macháček
V roce 2008 vydal Protimluv, o. s., Zengrova 657/7, 703 00, Ostrava 3
jako svou 2. publikaci v edici poezie.
Vytiskl Jiří Pustina Tiskservis
ISBN 978-80-904049-1-5

Mezi anonymitou a důvěrou

Martin Skýpala publikoval své básně v řadě periodik (Protimluv, Host, Tvar, Čmelák a svět) a je autorem svépomocí vydané sbírky Alter ego, která shrnuje jeho životní i tvůrčí zkušenost z pobytu v anglickém městě Peterborough. Ruční práce tedy není básnickým debutem. Kdo však od ní očekává poetiku přístupnou či poddajnou, ten asi bude zklamán. Jako „ruční práce“ se označují některé dovednosti jako paličkování, drhání, zkrátka zhotovování rozmanitých krajkových či jiných vzorů. V zásadě v těchto činnostech jde o proces podobající se tkaní. Ruční prací tak lze označit kromě oblíbené (auto)erotické činnosti především samotný proces vzniku těchto básní, jejich neustálé překvapování, autorskou hru s proplétáním stylů, témat, motivů a vyjadřovacích prostředků.

Specifi kem této poezie je vedle potřeby humoru a nadsázky jistý příznak rétoričnosti. Rytmus a frázování některých textů dokazují, že mohou obstát i při hlasitém čtení, jako by se tu poezie měla v některých případech odehrávat „na veřejném prostranství“, použijeme-li název jedné z básní. Básníkovo prezentující se gesto je všezahrnující a současně ironizující: „sto popelnic vyje na měsíc a babka z nich vybírá jak z otevřené tlamy / vypálené hrobní svíce plesové rukavice a další staré krámy / kost po skřivanovi co už nezpívá nedopitou láhev od piva / vinylovou desku s hity Karla Gotta úryvky z románů od Philipa Rotha / kondom nalepený v láhvi tak že už ho nevytáhne žádný otvírák“. Martin Skýpala si je dobře vědom role, která zahrnuje nejen rudimentární lyričnost, patetickou prezentaci (důsledně refl ektovanou) a sociální empatii, ale i analyticky pronikavou racionalitu a v neposlední řadě také etický postoj.

Martin Skýpala ve svém básnickém naturelu explicitně zmiňuje mnoho vlivů a inspirací. V básních se naráží na osobnosti jako Vladimír Holan, Dylan Thomas, ale také Paul Verlaine. Pokud jde o niternější vazby, ty lze objevit již obtížněji. Vůbec se u této tvorby dost těžce určuje nějaký vnější kontext. Ačkoli autor již delší dobu žije a pracuje v Ostravě, nelze jej nějak intenzivněji dávat do souvislosti s ostravskou literární scénou. To již spíše můžeme vysledovat větší či menší stopy k podobně osamocenému autorskému typu, k básníku Jiřímu Staňkovi.

Asi nejlépe vystihnu tuto poezii, když budu hovořit o kontrastu, či ještě lépe o kontrastech. Ten první se ukazuje v základní rovině básnického výrazu: mezi pólem lyrizace, hledáním „čistého“ lyrického výrazu, který se realizuje s velkou citlivostí a účastí, a pólem strohé věcnosti a kritického odstupu, osvobozujícího smíchu a sarkasmu. Skýpalovy verše jsou při následování „naivně“ lyrizujících postupů charakterizovány obrazností a jazykovou hravostí, v níž lze zaznamenat ozvuky avantgardní a surrealistické asociační práce. To dokládá např. báseň s výjimečně dlouhým názvem Mohu vám ukázat svou sbírku básní slečno?: „uhlí na lopatě a bílé stehno slonice / divoká hbitost uprostřed psí samice // hbitá divokost uprostřed ve psí / prostřední divokost ve hbité skepsi / skeptická hbitost uprostřed divokosti / a hbité septiky divoké prostřednosti // kyblík s odlomeným okrajem / hříšník co vstoupil do ráje“.

Další kontrast se ukazuje ve způsobu, jak autorův básnický výraz funguje, jaké prostředky jsou užívány, s jakou efektivitou a v jakých situacích. Zásadní je tu míra epičnosti. Básník osciluje ve svých verších mezi strnulostí, statičností a tendencí k vyprávění, k dynamice. Obrazy defi lují před očima zcela nezávazně, jediný smysl spočívá v jejich nahodilosti, osvobozující kráse a bezčasí: „sklo se nalévá do olova / mlha nepřichází / zítřek nepřichází // jenom ty větve / nad námi bíle hoří / v keřích vědomí“. Proti tomu stojí drobné minipříběhy psané věcnějším a dokumentárnějším jazykem, ve znamení sarkasmu a ironie: „jednoho dne mi někdo zavolal / zvedl jsem telefon a upadly mi uši / všechna slova se mi z nich vysypala přímo na chodník / posbíral jsem je a chtěl mu odpovědět / ale ukousnul jsem si kus jazyka a začal se dusit“.

Poslední kontrast se odehrává v samotném postoji lyrického subjektu k okolnímu světu, ke světu, v němž žije. Permanentně se tu sváří role širokodechého, takřka nezvalovského mluvčího (užívajícího zpravidla rozsáhlý verš), zaujatého vším okolo něj a obracejícího se s důvěrou k posluchači i k vlastnímu textu. Na straně druhé je subjekt, kterým proniká nedůvěra a který chce zůstat pouze ve své anonymitě a intimitě. Tento protiklad považuji za klíčový pro celou sbírku. Souvisí s prezentací lyrického „já“, s jeho extrémní exponovaností a současně naprostým potlačením, kdy mluvčí za sebe nechává promlouvat představy a féerie a jen letmo se mihne v pozadí. Tento rozpor vrcholí v poslední části nazvané Nulová pole. Napětí mezi lyrickým subjektem a vnějším světem je následováno „schizoidním“ rozdvojením v samotném „já“. Autorova seberefl exe tu kulminuje a tříští se na „já“ a „ne-já“. Básník se pesimisticky dovolává neexistence „já“, jeho vymazání, zapomenutí všeho, co bylo napsáno i přečteno, potlačení jakékoli vlastní důvěry v řečené a v napsané. Což je patrné i ze závěrečných veršů sbírky, z básně Na cestě: „častěji než tam se však vracím / do jedné takové prima klece / má koberec a polstrování / připadám si tam jako nula // a jak tak čtu / budu se muset i odečíst / to je zřejmé.“

Na další „odečítání“ se těším už nyní.

Oskar Mainx

Share Button