Martin Jemelka (ed.): Ostravské dělnické kolonie III. / Ostravská univerzita

Martin Jemelka (ed.): Ostravské dělnické kolonie III. / Ostravská univerzita

[grafická úprava, sazba, předtisková příprava]

Spoluautoři: Mgr. Martin Drápela, Mgr. et Mgr. Tomáš Majliš, Mgr. Martin Malinek, Mgr. Aleš Materna, Mgr. Radomír Seďa, Mgr. Bc. Mariana Stonišová, Ing. David Sýkora, Ph.D., Bc. Antonín Szturc, Mgr. Ondřej Štarman, Mgr. Lukáš Vaculík

Recenzovali: PhDr. Antonín Barcuch, Archiv města Ostravy
PhDr. Ondřej Ševeček, Ph.D., Filosofický ústav AV ČR, v. v. i., Praha

Jazyková úprava: Mgr. Lucie Jemelková
Grafická úprava a sazba: Jaroslav Němec

Vydala Ostravská univerzita v Ostravě,
Dvořákova 7, 701 03 Ostrava

Tisk: REPRONIS, s. r. o.
Teslova 873/2, 702 00 Ostrava

Náklad: 300
Počet stran: 816
Místo a rok vydání: Ostrava, 2015
Vydání: první

 

 

Publikace s podtitulem Závodní kolonie Vítkovických železáren a dalších průmyslových podniků je posledním svazkem třídílného publikačního projektu Ostravské dělnické kolonie (2010–2015), který v letech 2011 a 2012 přinesl informace o stavebně-architektonickém, populačním a sociálním vývoji 54 hornických a koksárenských kolonií na levém i pravém břehu Ostravice. Závěrečný díl publikační řady, respektující strukturu předcházejících dvou svazků a sledující bývalé podnikové kolonie na základě aktuálního územního členění Statutárního města Ostravy, mapuje privátní dělnické kolonie a sídliště ostravských chemických a dopravních podniků. Na prvním místě je však věnován výzkumu dělnických, mistrovských a úřednických kolonií VŽ, ať již na území tzv. Nových Vítkovic, ambiciózního projektu generálního ředitele Paula Kupelwiesera (1876–1892) a jeho managementu, nebo za jejich hranicemi, kam VŽ expandovaly od konce 19. století. Zatímco kolonie ostravských dopravních a chemických podniků stavebně-architektonicky vycházely z místních tradic podnikové bytové výstavby, firemní personální a sociální politika VŽ ambiciózně vycházela vstříc nejsoudobějším evropským vzorům, počínaje nejstaršími koloniemi z doby kolem roku 1880 a konče nejmladšími firemními dělnickými sídlišti meziválečnými a protektorátními, inspirovanými soudobou středoevropskou architekturou. Ani poslední svazek publikační řady neztrácí ze zřetele roli zkoumaných kolonií v populačním substrátu dotčených obcí, sleduje urbanistické impulzy vzešlé z podnikové zástavby v oblasti občanské vybavenosti a vedle řady jmen významných obyvatel věnuje pozornost i jejich společenskému a spolkovému životu na úrovni kolonií, nebo příslušných obcí.
Ještě po druhé světové válce tvořily obyvatelstvo a bytový fond kolonií významný populační a urbánní fenomén v dějinách slezského městysu Hrušova (v roce 1921 stálo z 368 hrušovských domů 46,5 % v místních koloniích). Vedle majitelů dolů Hubert a Ida investovaly do výstavby Tovární kolonie a Kolonie chemické továrny i Továrna na výrobu keramického zboží pro chemický průmysl a První rakouská továrna na sodu. V letech 1852–1950 tak byl vytvořen bytový fond zahrnující úřednické, mistrovské a dělnické domy, do let 1910–1911 administrativně přičleněné k jedné kolonii, po ovládnutí závodů říšskoněmeckým kapitálem a Spolkem pro hutní a chemickou výrobu z Ústí nad Labem ke dvěma koloniím nově konstituovaných podniků. V roce 1921 žilo v obytných domech obou závodů přinejmenším 1203 osob, 15,5 % hrušovského obyvatelstva (dalších 24,8 % hrušovské populace žilo v koloniích dolů Hubert a Ida). Kromě solidní občanské vybavenosti (mateřská škola, závodní konzum, podnikový klub, hostince) se obyvatelé kolonií s nejvýše 59 obytnými objekty mohli opřít o agilní společenský život, jemuž udávala tempo místní sdružení tělovýchovných a světonázorových organizací celostátní působnosti.
Výzkum kolonijní zástavby v Moravské Ostravě, v níž ještě v roce 1921 žilo v pěti hornických osadách 5887 osob, 13,4 % z 41 765 přítomných obyvatel, byl ve III. svazku Ostravských dělnických kolonií završen zmapováním Krausovy kolonie, ojedinělého příkladu privátní dělnické kolonie, jejíž obyvatelstvo tvořilo sediment ostravského sociálního milieu. V 18 jednoduchých domech z let 1870–1880 se 124 bytovými stranami a 724 obyvateli v roce 1900 (2,4 % obyvatel Moravské Ostravy) žilo vedle sebe dělnictvo i sociální outsideři, lidé stigmatizovaní průmyslovou prací i kriminální živly. Moravskoostravský Krausovec sice před první světovou válkou ustoupil dosud existující vysokopodlažní měšťanské zástavbě, jeho pověst nejproskribovanější adresy v srdci Moravské Ostravy však i po demolici fixovala regionální literatura v čele s románem Františka Sokola-Tůmy V záři milionů.
Snad ještě excesivnější sociální a bytové poměry panovaly v přívozském Krausovci, v jehož 13 nuzných obydlích z let 1867–1872 bylo v roce 1890 ubytováno 772 osob, 14,7 % přívozských obyvatel, a v roce 1930 stále ještě 480 osob, 2,6 % Přívozských. Zatímco mezi světovými válkami kolonii obývali hlavně zaměstnanci Státních drah, případně drobní živnostníci, v době socialistické industrializace se k demolici odsouzená lokalita stala jedním z nejstarších ostravských romských ghett. Osud sociálně exkluzivní lokality s převahou romského obyvatelstva, mediálně silně sledované v letech 2010–2013, nakonec stihnul i železničářskou osadu Přednádraží, mezi světovými válkami reprezentativní dělnickou čtvrť vysokopodlažních domů, urbánním charakterem zástavby na hony vzdálených přízemní řadové zástavbě starších dělnických kolonií. V letech 1889–1947 bylo v kolonii postaveno 23 obytných budov, obývaných již v roce 1910 780 osobami, 4,7 % přívozské populace. V segmentu občanské vybavenosti bylo dopravně dobře dostupné Přednádraží odkázáno na síť živnostenských provozoven tzv. Zadního Přívozu. Společenský život a transformace dělnické kolonie Přednádraží do podoby sociálně vyloučené lokality však na svou deskripci ještě čekají.
Již v roce 1902 pronikla na katastrální území Nové Vsi podniková zástavba dvou osmibytových pavlačových domů dolu a koksovny Ignát, postavených v ulici Bartolomějské. Ucelená zástavba dělnických, mistrovských a inženýrských domů včetně ředitelské vily však byla na hranici Nové Vsi a Mariánských Hor postavena až v letech 1926–1938 a 1946–1949, kdy byla vybudována skupina 16 vícepodlažních domů závodní osady Československých továren na dusíkaté látky. V roce 1930 sice skupinu 8 objektů obývalo jen 191 osob, 8,1 % novoveské a 0,04 % mariánskohorské populace, podnikové sídliště však v obytných domech postavených za účasti významných architektů Kolář & Rubý či bratrů Šlapetových poskytovalo solidní bytový standard a stalo se před rokem 1942 bydlištěm českého Němce Jana Borovce (1923–1944), člena zvláštní diverzně-výzvědné skupiny Progress Rudé armády, operující v blízkosti Hitletova východopruského Vlčího doupěte.
Ve slezské obci Svinově byla na přelomu 19. a 20. století vybudována vedle izolovaně stojících firemních domů dvojice podnikových sídlišť. Starší z nich, kolonie Mannesmannovy válcovny trub, bylo postaveno přibližně v letech 1893–1910 a jeho 8 objektů bylo v roce 1910 obýváno 339 osobami, desetinou přítomné populace. Ve svinovské místní části Dubí byla v letech 1899–1915 postavena skupina 9 domů lihovarnické kolonie Wilhelma Grauera. V roce 1921 žilo v kolonii 100 osob, 2,6 % obyvatel Svinova. Lihovarnická kolonie byla spojena s osudy rodiny Ryšových, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, a svůj život a profesní dráhu spojil s lihovarem v padesátých letech 20. století Ing. Jindřich Mach, kronikář městského obvodu Ostrava-Poruba. V katastru Svinova byla postavena i závodní osada městské elektrárny v Třebovicích, a to jako jedno z nejmladších podnikových sídlišť na území dnešní Ostravy. Základy podnikového bytového fondu třebovické elektrárny byly sice v katastru Svinova položeny v roce 1932, skupina 13 obytných domů však byla postavena nejspíše v letech 1946–1956. Bezprostřední sousedství mateřského podniku a dopravní dostupnost zvyšovaly kvalitu života v podnikovém sídlišti, jehož obyvatelé žili i v době socialistické industrializace aktivním komunitárním životem.
Pominu-li dílčí zástavbu VŽ, vyrostly v Zábřehu nad Odrou ve 20. století tři závodní kolonie: Základy nejstarší z nich, Osady Bedřišky, byly v sousedství stejnojmenného dolu položeny již v roce 1902, kdy byly vybudovány dva nejstarší dělnické obytné domy. Většina z 31 dvojdomků byla postavena až v roce 1950, kdy se schylovalo k výstavbě sousedního sídliště národního podniku Vítkovické stavby, v němž v letech 1951–1953 vyrostlo 33 montovaných, tzv. finských domků. Zatímco existence ucelené zástavby Vítkovických staveb, n. p., stála dosud stranou pozornosti odborné veřejnosti, k Osadě Bedřišce byla před lety upřena pozornost jako k jedné z mediálně nejznámějších sociálně exkluzivních lokalit českých zemí. Stranou zájmu odborné i laické veřejnosti dosud stála i kolonie Komanditní společnosti Julius Rütgers, tvořená skupinou pouhých čtyř domů v dnešní Svatoplukově ulici, obývaných v půli cesty mezi bývalou epidemickou nemocnicí a Palácem kultury a sportu 153 osobami, tvořícími v roce 1930 pouhé 1,1 % zábřežské populace.
V ostravských i českých souřadnicích ojedinělým projektem zůstal program tzv. Nových Vítkovic, vzorového továrního města ovládaného téměř ve všech sférách veřejného a privátního života jedním subjektem, Vítkovickým horním a hutním těžířstvem a jeho dceřinou společností Vítkovické železárny. Nejstarším a dosud v úplnosti dochovaným příkladem zaměstnaneckého bydlení je dělnická kolonie Westend, skupina čtyř dvoupodlažních domů z let 1878–1879. Nejvíce osob Westend zřejmě obývalo v roce 1890, kdy v jeho 58 bytech žilo 324 osob, 3,2 % vítkovického obyvatelstva. Centrální polohy využívala a původně i identický název Westend nesla Anglická úřednická kolonie (1880–1882), symetricky lemující hlavní náměstí Nových Vítkovic. Čtveřice dvoupodlažních domů skýtala v roce 1890 ubytování v 64 bytových jednotkách 346 osobám (3,4 % obyvatel Vítkovic), většinou z řad administrativy a středního managementu VŽ, ale i komunálních zaměstnanců či kléru, jejichž přítomnost dokládá propojení komunální a podnikatelské sféry v podmínkách továrního města Nové Vítkovice. K obyvatelům Anglické úřednické kolonie náleželi i bratr generálního ředitele VŽ Paula Kupelwiesera Max nebo rytíř Artur Wolfgang von Sacher-Masoch, jehož syn proslul jako významný rakouský literát 20. století.
Do začátku osmdesátých let 19. století spadá i výstavba Štítové kolonie a dvojice tzv. I- a U-Hausů, budovaných kolem Pavlova náměstí centrálních Nových Vítkovic. Štítová kolonie je ojedinělým příkladem raného pokusu o řešení bytové otázky dělnictva VŽ ve vlastní režii, případně s finanční podporou VŽ, a to formou družstevního bydlení. Kolonie nebyla realizována v úplnosti a její bytový fond nebyl převeden do rukou družstevníků, ale stal se základem rodícího se bytového fondu VŽ. Ve 32 dvojdomcích s obytným podkrovím, postavených v letech 1882–1885, nalezlo v roce 1900 ve 127 bytech ubytování 826 osob, 4,3 % vítkovické populace. Přinejmenším jako bydliště rakouského důstojníka a spisovatele A. W. rytíře von Sacher-Masoch překročila kolonie hranice regionu, pomineme-li její architekturu, silně inspirovanou anglosaskou architekturou průmyslových měst. Současně se Štítovou kolonií byly postaveny i dvoupodlažní kolonijní objekty U-Hausů (1882–1884) a I-Hausů (1883–1884), určených mistrům a úředníkům (U-), případně mistrům a předním dělníkům (I-Haus). Nejvíce osob obývalo kolonie U a I nejspíše v roce 1890, kdy v nich žilo 439 a 236 osob, reprezentujících 4,3 a 2,3 % vítkovické populace. Centrální poloha kolonií na ústředním náměstí Nových Vítkovic předurčila jejich obyvatele k aktivní a pasivní účasti na významných událostech v dějinách města, nemluvě o Vojtěchu Martínkovi nebo Heleně Fibingerové, kteří s koloniemi spojili své profesní či osobní životy.
Další stavební aktivity VŽ v oblasti kolonijní výstavby náležely v devadesátých letech 19. století dělnickému a mistrovskému bydlení, ať již v podobě pěti třípodlažních obytných domů zvaných Pěťáky (1887–1892), postavených nedaleko katastrální hranice Nových Vítkovic a Zábřehu nad Odrou, 10 dvoupodlažních domů s plochými střechami nazvaných Kairo (1892), nebo čtveřice kasárenských obydlí kolonie B / Štěnicové kolonie (1893–1894), reprezentujících zřejmě nejnižší standard bydlení zaměstnanců VŽ. Standard bydlení a každodenní život obyvatel trojice kolonií determinovalo jak bezprostřední sousedství průmyslových závodů VŽ, tak vzmáhající se hromadná doprava, která vedle několikaminutové pěší docházky činila snadno dostupnými subjekty občanské vybavenosti v centrální části Nových Vítkovic. Lokalizace Pěťáků, Kaira i Štěnicové kolonie v dosud nezastavěných částech Nových Vítkovic s sebou přinesla silné urbanizační akcenty v podobě výstavby nových živnostenských provozoven a školských zařízení, sloužících 1229 obyvatelům Kaira v roce 1910 (5,3 % vítkovické populace), 486 obyvatelům Pěťáků v roce 1900 (2,5 % vítkovické populace) a 794 osobám ubytovaným ve 144 bytových jednotkách Kolonie B v roce 1910 (3,4 % vítkovické populace). Zatímco Štěnicová kolonie skýtala ubytování jen nejnenáročnějším vrstvám obyvatelstva a společně s Pěťáky byla demolována v sedmdesátých letech 20. století, Kairo žilo ještě po druhé světové válce bohatým společenským životem i vzpomínkami na oběti nacistické perzekuce, k nimž patřil Ing. Adolf Knejzlík.
Výstavbou kolonií po roce 1900 se již VŽ přiblížily katastrální hranici Nových Vítkovic: Nejprve byla v letech 1908–1909 postavena skupina šesti třípodlažních mistrovských domů v Erbenově ulici, kterou v roce 1910 obývalo v 36 bytových jednotkách 165 osob, 0,7 % vítkovické populace. Vícepodlažní domy městského charakteru byly v následujících letech 1909–1912 postaveny i v Ocelářské kolonii, v pěti domech s 90 bytovými jednotkami obývanými v roce 1921 více než 345 osobami, přibližně 1,6 % vítkovické populace. Vedle mistrovské a dělnické kolonie v ulicích Erbenově a Ocelářské byly v letech 1910–1913 položeny základy úřednické kolonie v Ruské ulici, dokončené v roce 1920, kdy byla současně zahájena výstavba úřednické kolonie ve Štramberské ulici (1920–1930). Zatímco starší úřednická kolonie v Ruské ulici, v níž v roce 1921 v 48 bytech žilo 153 osob (0,7 % vítkovického obyvatelstva), architektonicky vycházela z osvědčených vzorů starší zástavby, členitá zástavba úřednické kolonie ve Štramberské ulici se 103 bytovými jednotkami a pouhými 212 obyvateli mířila vstříc nejsoudobějším trendům středoevropské architektury. Nepřekvapí, že mezi obyvateli obou kolonií nalezli ubytování přední úředníci VŽ včetně protektorátního ředitele Ing. Karla Kuchinky. Poslední velkou investicí VŽ do dělnického bydlení ležícího výhradně v katastru Nových Vítkovic byla výstavba Sirotčí kolonie (1912–1922), kterou tvořila skupina 20 objektů včetně dvou nocleháren a jednoho nouzového baráku. V roce 1930 nalezlo v jejích 234 bytech ubytování 1097 osob, 4,1 % vítkovické populace. Ačkoliv se dnes část Sirotčí kolonie proměnila v romské ghetto, mezi světovými válkami žila díky solidní občanské vybavenosti agilním společenským životem, sdíleným i věhlasným českým tenoristou Beno Blachutem.
Přestože projekt Nových Vítkovic plánoval výstavbu továrního města bez sociálně-prostorových bariér, s významnou rolí veřejné zeleně a společných komunikačních prostor, technologický vývoj a ekonomická expanze VŽ si již na konci 19. století vynutily demoliční zásahy do stávající zástavby a přinutily VŽ k prostorové expanzi za hranicemi Nových Vítkovic. Pionýrská role připadla Hulvácké kolonii v Zábřehu nad Odrou (dnes Mariánské Hory a Hulváky), v níž v letech 1898–1922 vyrostlo 36 vícepodlažních mistrovských a dělnických domů, obývaných v roce 1921 v 302 bytových jednotkách 1459 obyvateli, 14 % zábřežské populace. Výstavba kolonie sehrála roli zásadního urbanizačního impulzu, jemuž lokalita vděčila za kvalitní dopravní spojení, občanskou vybavenost i přítomnost komunistického odbojáře Ladislava Ševčíka. Podobně expandovaly VŽ v letech 1907–1912 i výstavbou kolonie Žofinské huti v Moravské Ostravě, kde bylo postaveno 7 kasárenských objektů, obývaných v roce 1921 ve 114 bytových jednotkách 625 osobami (1,5 % obyvatel Moravské Ostravy). Největší stavební investicí VŽ v segmentu dělnického bydlení se ovšem stala Josefinská kolonie, která se 70 čtyřdomky z let 1907–1911 rozprostřela na území hned dvou katastrů, Nových Vítkovic a Zábřehu nad Odrou. V roce 1930 kolonii s příkladnou občanskou vybaveností (dvě mateřské školy, obecné školství, živnostenské provozovny, blízký stadion) obývalo ve 280 bytových jednotkách 1660 osob, 6,1 % vítkovické populace.
Trvalým pomníkem firemní personální a sociální politiky VŽ jsou ještě dnes dvě nejmladší podniková sídliště postavená po první světové válce, Jubilejní kolonie Vítkovických železáren v Hrabůvce (1921–1932, 1939–1942, 1946–1950) a hrabovské firemní sídliště Šídlovec (1940–1941, 1947–1955), starší literaturou nejednou mylně klasifikovaná jako kolonie úřednické, nikoliv dělnické. V Jubilejní kolonii bylo v několika stavebních etapách realizováno 830 bytů ve 144 domech, obývaných v roce 1930 v dostavěné části kolonie 1892 obyvateli (36,7 % obyvatel Hrabůvky). V hrabovské lokalitě Šídlovec bylo za Protektorátu a v době socialistické industrializace postaveno 108 domů s 682 bytovými jednotkami. V obou sídlištích byla projektována nadstandardní občanská vybavenost včetně knihovny (Jubilejní kolonie) a společenského domu (Šídlovec), realizovaná v případě Šídlovce jen zčásti. Přinejmenším v českých souřadnicích patří kolonie k vzorovým příkladům meziválečné architektury inspirované vzory tzv. Rudé Vídně (Jubilejní kolonie) a protektorátní architektury vycházející více z architektonické tradice meziválečné československé moderny než z ideologických imperativů národně-socialistického hnutí Heimatstil. V každém ohledu však obě sídliště reprezentují genetické vazby podnikové architektury z doby před a po druhé světové válce.
Ani závěrečný svazek třídílné publikační řady Ostravské dělnické kolonie, který přinesl základní informace o 29 dělnických, mistrovských a úřednických koloniích v moravské a slezské části Ostravy, nezměnil nic na závěru prvního dílu, v němž bylo konstatováno, že snad jen baťovské Zlínsko můžeme měřit s hustotou podnikové zástavby v závodních koloniích ostravské průmyslové oblasti, do jejíchž urbánních, architektonických, populačních i mentálních dějin se dělnické kolonie vepsaly hlouběji než v jiných průmyslových regionech českých zemí. Stále tak platí, že ještě dnes, na počátku 21. století, není snad v Ostravě rodina, která by ve svém širším příbuzenstvu, mezi předky, nebo alespoň mezi známými neměla osobu, která by dětství, nebo i celý život neprožila v některé z dnes již zaniklých, nebo dosud stojících ostravských dělnických kolonií. Uvážíme-li, že jen poslední svazek Ostravských dělnických kolonií shromáždil informace o 726 obytných domech v kolonijní zástavbě jednoho stavebního podnikatele a majitele realit a deseti podniků v čele s VŽ na území dnešních obcí Ostrava-Hrabová, Hrabůvka, Hrušov, Mariánské Hory a Hulváky, Moravská Ostrava a Přívoz, Nová Ves, Svinov, Vítkovice a Zábřeh nad Odrou, nebudeme moci přehlédnout jejich roli v urbanistickém vývoji obcí na území západního centra ostravské průmyslové oblasti.
Finální svazek Ostravských dělnických kolonií nepřinesl jen řadu nových, nebo alespoň korigujících informací o sledovaných dělnických koloniích, shromáždil však řadu potřebných údajů ke studiu firemní personální a sociální politiky VŽ v segmentu zaměstnaneckého bydlení: V roce 1921 žilo ve 172 obytných objektech 13 dělnických, mistrovských a úřednických kolonií na území dnešních Vítkovic bez úřednické kolonie ve Štramberské ulici úhrnem 7098 osob, tedy rovných 26 % z 27 358 přítomných vítkovických obyvatel. Již v roce 1890 byla přinejmenším čtvrtina Vítkovických ubytována v tehdy stojících koloniích Anglické, Štítové, Westend, Pěťácích a U- a I-Haus, zdá se však, že nejvyššího podílu ubytovaných ve vítkovické populaci dosáhly VŽ právě v roce 1921. Roli dělnických kolonií v urbánních a populačních souřadnicích dnešní Ostravy nelze podceňovat ani v době socialistické industrializace, kdy již některé dosluhující kolonie plnily roli ubytovacích kapacit osob v oblasti „bydlení méně náročných občanů“, ať již jimi dobová státní správa na centrální či místní úrovni myslela penzisty, bezdětné manželské páry, nebo početné rodiny romských imigrantů. Právě v prvních letech socialistické industrializace vyrostla v Ostravě poslední dělnická sídliště, z nichž některá stihl osud sociálně vyloučených lokalit (Bedřiška, Osada národního podniku Vítkovické stavby), jiná slouží bydlení jako vyhledávané ostravské adresy dosud (Jubilejní kolonie a Šídlovec). Dnes jsou ostravské dělnické kolonie využívány k bydlení, slouží komerčním účelům, některé z nich však nenápadně mizí z mapy ostravské městské krajiny. Zvláště jejich minulosti byl věnován třídílný projekt Ostravské dělnické kolonie.

Workers’ Housing Schemes in Ostrava: The schemes built by the Vítkovice Ironworks and other industrial companies

This publication is the last volume in a three-part series entitled Workers’ Housing Schemes in Ostrava, whose previous volumes (published in 2011 and 2012) contained information on the architectural, demographic and social development of 54 housing schemes (known in Central Europe as “colonies”) for miners and coking plant workers on both the left and right banks of the Ostravice River. This third and final volume in the series maintains the structure established in the previous two volumes (with the sites ordered according to the current administrative division of the City of Ostrava into municipal districts) and maps the workers’ housing schemes built by some of Ostrava’s major companies. These include chemical works and transport companies, but the main focus is on the schemes built for manual workers, supervisors and administrative staff by the Vítkovice Ironworks – both as part of the “New Vítkovice” development, an ambitious project by the company’s general manager Paul Kupelwieser (1843–1919, in office 1876–1892) to create a self-contained company town, and also other schemes not situated in Vítkovice itself but at other locations to which the company expanded its operations from the end of the 19th century onwards. While the architecture of the Ostrava transport and chemical workers’ schemes drew on local traditions already established in previous company-built housing projects, the Vítkovice Ironworks took a different approach in its progressive social policies, ambitiously keeping step with the most recent European trends; from the company’s earliest schemes (built around 1880) to the last of its housing projects, dating from the inter-war period and the time of the Nazi occupation, the Vítkovice developments were inspired by contemporary developments in Central European architecture. Like the previous two publications in the series, this final volume also investigates the role played by the housing schemes in the demographic structure of the municipalities where they were located, traces the influence of company schemes on civic and social amenities, and explores community life in these housing schemes and the wider municipalities in which they were situated.
Even after the Second World War, the workers’ housing schemes and their inhabitants continued to play an important role in the life of the Silesian community of Hrušov (in 1921, 46.5% out of Hrušov’s 368 buildings were part of company housing schemes). The housing schemes in Hrušov were built not only for the Hubert and Ida collieries, but also by two local industrial companies: a factory producing ceramic goods for the chemical industry and the First Austrian Soda Factory, which each built their own housing scheme. Between 1852 and 1950 Hrušov acquired a varied stock of housing for administrative staff, supervisors and manual workers. By 1910–1911 this housing had been administratively consolidated to form a single scheme, and when the local companies were taken over by German capital under the Nazi occupation and by the Ústí nad Labem-based Spolchemie works it was split into two separate schemes for the newly formed companies. In 1921 the two companies’ schemes were home to at last 1203 people, making up 15.5% of Hrušov’s total population (a further 24.8% of the population lived at the schemes built by the Hubert and Ida collieries). Besides having access to a good level of civic amenities and services (a preschool, a company-owned general store, a works club, and an inn), the inhabitants of the schemes (comprising up to 59 separate buildings) enjoyed a vibrant community life, and Hrušov was home to local branches of nationally active physical education organizations, political clubs and other associations.
In 1921, Ostrava’s central district (Moravská Ostrava) had a total of five miners’ housing schemes which were home to 5887 people – making up 13.4% of the district’s total 41 765 inhabitants. This third volume of the series continues the investigation of housing schemes in Moravská Ostrava by mapping the Kraus scheme – a unique example of a privately owned workers’ housing scheme whose inhabitants represented the lower echelons of Ostrava’s social milieu. The 18 simple structures, built between 1870 and 1880, contained 124 separate apartments, with 724 inhabitants in 1900 (2.4% of the total population of Moravská Ostrava). The scheme was home both to manual workers and to a range of outsiders existing on the margins of society, including some criminal elements. The Kraus scheme was demolished before the First World War to make way for grand apartment blocks which housed prosperous citizens (these structures are still standing), but its reputation as an undesirable address in the heart of Ostrava was immortalized in regional literature, most notably František Sokol-Tůma’s novel In The Glow of Millions.
Perhaps even more squalid conditions were to be found at the Kraus scheme in the neighbouring Přívoz district, where 13 ramshackle buildings (dating from 1867–1872) housed 772 people in 1890 (14.7% of the total population of Přívoz); even in 1930, the scheme was still home to 480 people (2.6%). Between the world wars the Kraus scheme was used mainly by employees of the state railway corporation (or small-scale tradesmen); however, during the period of industrialization under the communist regime the area – already earmarked for demolition – became one of Ostrava’s most notorious Roma ghettos. Another socially excluded location in Přívoz with a primarily Roma population was the Přednádraží housing scheme near Ostrava’s main train station, originally built for railway workers, which gained prominence in the media between 2010 and 2013. During the inter-war period the scheme was considered a desirable residential location, its solid multi-storey apartment blocks standing in stark contrast to the modest single-floor structures of the city’s older workers’ housing schemes. Between 1889 and 1947 a total of 23 residential blocks were built at the scheme; in 1910 they were home to 780 people, 4.7% of the total population of Přívoz. Přednádraží had good transport links and access to a network of shops and services in the neighbouring part of the district. The community life of the Přednádraží scheme – and its eventual decline into a socially excluded location – are chapters that have yet to be researched and written.
In 1902 two residential blocks (each containing eight apartments) were built in the Nová Ves district of Ostrava (Bartolomějská St.) by the Ignát colliery and coking plant. However, it was not until 1926–1938 and 1946–1949 that the district (and part of the neighbouring district of Mariánské Hory) became the location for a large-scale ensemble of 16 multi-storey residential blocks for manual workers, supervisors and engineers, built by a chemical company and also including a villa for the works manager. In 1930 the scheme (which at the time consisted of 8 buildings) was home to just 191 people (8.1% of the Nová Ves population and 0.04% of the Mariánské Hory population), and the buildings – designed by the renowned architects Kolář & Rubý and the Šlapeta brothers – offered a solid standard of living. In 1942 the scheme was home to the Czech-German political activist Jan Borovec (1923–1944), a member of the Red Army’s “Progress” espionage group which operated in the vicinity of Hitler’s “Wolf’s Lair” headquarters in East Prussia.
At the turn of the 20th century, two company housing schemes were built in the Silesian community of Svinov (in addition to several isolated company-owned buildings). The first of these schemes, built by the Mannesmann tube rolling mill, was built during the period 1893–1910. In 1910 its 8 buildings were home to 339 people (one tenth of Svinov’s total population). Between 1899 and 1915 a group of 9 blocks was built in the Dubí area of Svinov for the Wilhelm Grauer distillery. In 1921 the scheme was home to 100 people (2.6% of Svinov’s population). The scheme was home to the Ryšový family, who were involved in the resistance movement during the Nazi occupation, and in the 1950s the distillery employed Jindřich Mach, the official chronicler of the Poruba municipal district. The foundations for a municipal power plant housing scheme were laid in 1932 in the Svinov cadastral district, but the group of 13 residential blocks was eventually built between 1946 and 1956. This was one of the last company-owned housing schemes to be built in Ostrava. The scheme offered a good quality of life thanks to the close proximity of the power plant and good transport links; the inhabitants continued to enjoy a vibrant community life during the era of communist industrialization.
Besides several structures owned by the Vítkovice Ironworks, the district of Zábřeh nad Odrou was the site of three company-owned housing schemes built during the 20th century. The foundations for the oldest of them – the Bedřiška scheme – were laid in 1902 near the Bedřiška colliery, when two residential blocks were built. The majority of the 31 semi-detached cottages at the scheme were not built until 1950, when plans were already underway to build a scheme in the close vicinity of the Vítkovice construction corporation (Vítkovické stavby); this scheme, built in 1951–1953, consisted of 33 rudimentary prefabricated houses of a type known locally as “Finnish cottages” due to their timber structure. The Vítkovické stavby scheme has not yet attracted the attention of researchers, but the Bedřiška scheme gained media attention several years ago as one of the most notorious socially excluded locations in the Czech Republic. Another workers’ housing complex that has not yet received attention from experts or the general public is the Julius Rütgers scheme, a group of just four buildings in today’s Svatoplukova St., half way between the former epidemic hospital and today’s Ostrava Arena; in 1930 the scheme was inhabited by 153 people, just 1.1% of Zábřeh’s total population.
A unique project – not only in Ostrava, but nationwide – was the “New Vítkovice” project. This was designed to be a model factory community, with almost all areas of public and private life under the control of a single corporation – the Vítkovice Mining and Iron Company, acting through its subsidiary the Vítkovice Ironworks. The oldest example of employee housing that still survives in Vítkovice is the “Westend” housing scheme, a group of 4 two-floor buildings dating from 1878–1879. Westend’s population reached a peak in 1890, when 324 people lived in its 58 apartments, making up 3.2% of Vítkovice’s population. A second scheme – also centrally located, and originally also designated as Westend – was the “English” housing scheme (1880–1882), its buildings symmetrically arranged around the main square of New Vítkovice. In 1890 the 4 two-floor buildings provided accommodation in 64 apartments to 346 people (3.4% of Vítkovice’s population), most of them employed in administration or middle management by the Vítkovice Ironworks, but also including some municipal employees and clergymen – demonstrating the close interconnection between municipal and corporate life in a factory town such as New Vítkovice. The inhabitants of the “English” housing scheme (named after the style of its buildings) included Max Kupelwieser, the brother of the company’s general manager Paul Kupelwieser, and Artur Wolfgang Ritter von Sacher-Masoch, whose son went on to become a major literary figure in the 20th century.
Other schemes dating from the early 1880s are the “Gable” housing scheme and two other schemes known as the I-blocks and the U-blocks, situated around the central square of New Vítkovice (which was known as St. Paul’s Square). The “Gable” housing scheme is a unique example of an early attempt by the company to implement its own solution to the issue of workers’ housing by part-financing a housing collective. The plans for the scheme were never implemented to their full extent, and the apartments were never actually transferred to the members of the collective; instead they became the basis of the company’s burgeoning housing stock. The 32 semi-detached cottages (including accommodation in the loft space) were built in 1882–1885; in 1900 the scheme comprised 127 apartments and was home to 826 people (4.3% of Vítkovice’s population). Besides being the home of the Austrian writer Artur Wolfgang Ritter von Sacher-Masoch, the scheme also had an international dimension in its architecture, which was inspired by trends in English industrial cities. Two more schemes were built at the same time as the “Gable” scheme – the two-floor “U-blocks” (1882–1884) and “I-blocks” (1882–1884), named after the shape of their ground plans. The U-blocks housed supervisors and administrative staff, while the I-blocks housed supervisors and higher-ranking manual workers. The population of these schemes reached a peak in 1890, when the U-blocks housed 439 people and the I-blocks 236, accounting for 4.3% and 2.3% of Vítkovice’s population respectively. Thanks to their central location on the square, the tenants in these schemes were frequent participants in the numerous public events held in Vítkovice. Famous inhabitants included the writer Vojtěch Martínek and the Olympic shot putter Helena Fibingerová.
During the 1890s the Vítkovice Ironworks built a range of other housing schemes for manual workers and supervisors, including 5 three-floor blocks (1887–1892, known as the “Five” scheme) near the cadastral boundary between Vítkovice and Zábřeh nad Odrou, 10 flat-roofed two-floor blocks known as the “Cairo” scheme (1892), and 4 bunkhouses known as “Scheme B” (1893–1894), which evidently represented the lowest standard of accommodation offered to the company’s employees. The everyday lives of the inhabitants of these three schemes was influenced both by the close proximity of the factories where they worked and by the emergence of a public transport system, which brought the civic amenities of the central part of New Vítkovice within just a few minutes’ reach of their homes. The location of these schemes in previously undeveloped parts of New Vítkovice required the construction of new civic amenities, shops and schools. In 1900 the first of the schemes had 486 inhabitants (2.5% of Vítkovice’s total population), while in 1910 the “Cairo” scheme had 1229 inhabitants (5.3%), and the “Scheme B” bunkhouses had 794 inhabitants (3.4%) in 144 apartments. The first scheme and “Scheme B” were both demolished in the 1970s, but the “Cairo” scheme (home to Adolf Knejzlík, who became a victim
of the Nazis) continued to enjoy a vibrant community life long after the Second World War.
After 1900, the Vítkovice Ironworks built several new workers’ housing schemes at locations close to the district’s cadastral boundaries. In 1908–1909 it constructed a group of 6 three-floor buildings as accommodation for supervisors in Erbenova St.; in 1910 this scheme was home to 165 people in 36 apartments (0.7% of Vítkovice’s population).
In 1909–1912 five multi-storey buildings in a typically urban style were built at the “Steelworks” scheme for manual workers; in 1921 this scheme (with 90 apartments) was home to over 345 people (around 1.6% of Vítkovice’s population). In 1910–1913 the foundations were laid for a scheme built on Ruská St. to house administrative workers, which was completed in 1920; in the same year work began on another administrative workers’ housing scheme on Štramberská St. (1920–1930). The older scheme on Ruská St. (which in 1921 housed 153 people in 48 apartments, making up 0.7% of Vítkovice’s population) was based on the architectural style of the existing buildings of New Vítkovice. However, the Štramberská St. complex (with 103 apartments and just 212 inhabitants) drew on the latest contemporary trends in Central European architecture. It is unsurprising that this scheme was home to some of the Vítkovice Ironworks’ highest-ranking administrative staff, including the company’s general manager during the Nazi occupation, Karel Kuchinka. The company’s last major investment in workers’ housing within the cadastral boundaries of New Vítkovice was the “Orphanage” housing scheme (1912–1922), consisting of 20 separate buildings including two bunkhouses and one emergency accommodation block. In 1930 the scheme had 234 apartments housing 1097 people, making up 4.1% of Vítkovice’s population. Although part of the scheme has now become a Roma ghetto, during the inter-war period it had good civic amenities and was home to a vibrant community life with many clubs and associations; one notable inhabitant was the renowned Czech operatic tenor Beno Blachut.
Although the New Vítkovice project aimed to create a factory town devoid of socialor spatial barriers, incorporating plenty of green spaces and shared public areas, by the end of the 19th century the Vítkovice Ironworks had grown to such an extent that the company was forced to expand beyond the boundaries of Vítkovice itself. The first housing scheme built by the company in a neighbouring district was the Hulváky scheme in Zábřeh nad Odrou (today in the municipal district Mariánské Hory and Hulváky); built between 1898 and 1922, the scheme consisted of 36 multi-storey buildings designed for manual workers and supervisors. In 1921 its 302 apartments were home to 1459 people, making up 14% of Zábřeh’s population. The construction of this scheme acted as an impetus for further urban growth, bringing good transport links and civic amenities. It was home to the communist resistance fighter Ladislav Ševčík. In 1907–1912 the Vítkovice Ironworks built the “Sophienhütte” housing scheme in Moravská Ostrava, consisting of 7 bunkhouses which in 1921 were home to 625 people (1.5% of the total population) in 114 apartments. The company’s biggest investment in workers’ housing was the “Josef” scheme (1907–1911), whose 70 small blocks (each containing four apartments) straddled the cadastral boundary between New Vítkovice and Zábřeh nad Odrou. In 1930 the scheme (which had excellent civic amenities including two preschools, a primary school, shops, and a stadium nearby) had 280 apartments housing 1660 people (6.1% of Vítkovice’s population).
The Vítkovice Ironworks’ human resources policy has also left two permanent marks on Ostrava’s urban fabric in the form of the company’s last two housing schemes, built after the First World War: the “Jubilee” scheme (Jubilejní kolonie) in Hrabůvka (1921–1932, 1939–1942, 1946–1950) and the Šídlovec scheme in the district of Hrabová (1940–1941, 1947–1955); these are often described (inaccurately) in older literature as schemes for administrative staff rather than (as was actually the case) manual workers. The “Jubilee” scheme was built in several phases, eventually creating 830 apartments in 144 separate buildings. In 1930 the completed part of the scheme had 1892 inhabitants (36.7% of Hrabůvka’s population). The Šídlovec scheme in Hrabová was built during the Nazi occupation and the subsequent communist industrialization; it consisted of 108 buildings containing 682 apartments. Both schemes feature high-quality civic amenities, including a library (the “Jubilee” scheme) and a community centre (Šídlovec – only partially built). The “Jubilee” scheme ranks among the finest examples in the country of a housing project inspired by “Red Vienna”, while the Šídlovec scheme, though originating during the Nazi occupation, draws more on the tradition of inter-war Czechoslovak modernism than the ideological imperatives of the Nazis’ favoured Heimatstil. Both developments, however, are representative examples of the Vítkovice Ironworks’ corporate architecture spanning the pre-war and post-war period.
This third and final volume in the series Workers’ Housing Schemes in Ostrava presents key information on 29 schemes for manual workers, supervisors and administrative staff in both the Moravian and Silesian parts of the city. However, the conclusions reached at the end of the first volume still remain valid: Baťa’s Zlín is perhaps the only other example of workers’ housing in the Czech Republic that can rival Ostrava’s schemes in terms of the overall impact they had on the urban fabric of the community and the architectural, demographic and mental history of the conurbation. Even today, in the 21st century, almost every family in Ostrava has at least one member (either living or deceased), or at least an acquaintance, who spent their childhood or their entire life in one of the city’s housing schemes – whether now demolished or still existing. This third volume of the series contains information on a total of 726 residential buildings, with various owners (including ten companies, dominated by the Vítkovice Ironworks), in ten of the city’s current municipal districts (Hrabová, Hrabůvka, Hrušov, Mariánské Hory a Hulváky, Moravská Ostrava a Přívoz, Nová Ves, Svinov, Třebovice, Vítkovice, Zábřeh nad Odrou). It is clear even from this brief overview that the schemes must have played a central role in the development of the entire western part of the Ostrava industrial conurbation.
Besides presenting a large quantity of previously unpublished information and correcting erroneous information from previous publications, this volume also encompasses a range of important findings of relevance to the Vítkovice Ironworks’ human resources policy with regard to workers’ housing: in 1921, what is now Vítkovice had 13 housing schemes for manual workers, supervisors and administrative staff (excluding the scheme in Štramberská St.) consisting of a total of 172 buildings, which were home to 7098 people – exactly 26% of the total population of Vítkovice (27 358). In 1890 around a quarter of Vítkovice’s inhabitants lived at the company schemes (the “English” scheme, the “Gable” scheme, Westend, the “Five” scheme, the U-blocks and the I-blocks); however, the number of people housed at the company’s schemes appears to have reached its peak in 1921. Ostrava’s housing schemes continued to play a central role in the local community even during the industrialization which occurred under the communist regime, when some of the schemes (by then already morally obsolete) were used to accommodate those who were classified by the local or central government as “less demanding” citizens – pensioners, childless couples, or large Roma immigrant families. The first years of the communist industrialization saw the construction of Ostrava’s last workers’ housing schemes; some of these have become socially excluded ghettos (Bedřiška, the Vítkovické stavby scheme), while others are still desirable residential areas (the “Jubilee” scheme, Šídlovec). Today, many of Ostrava’s housing schemes are still used for residential or commercial purposes. However, others are vanishing unnoticed from the map. The three-volume series Workers’ Housing Schemes in Ostrava has sought to preserve the memory of these fascinating elements in Ostrava’s urban fabric.

Die Ostrauer Arbeiterkolonien: Arbeitersiedlungen der Witkowitzer Eisenwerke und weiterer Industriebetriebe

Die Publikation mit dem Untertitel Arbeitersiedlungen der Witkowitzer Eisenwerke und weiterer Industriebetriebe stellt den letzten Band des dreiteiligen Publikationsprojektes Die Ostrauer Arbeiterkolonien dar. Es lieferte in den Jahren 2011 und 2012 die Informationen über baulich-architektonische und soziale Entwicklungen und über die Bevölkerungsstruktur in 54 Kokerei- und Bergarbeiterkolonien an beiden Ufern des Flusses Ostravice. Der abschließende Band dieser Publikationsreihe beachtet die Struktur der beiden vorigen Bänden und untersucht die ehemaligen Arbeiterkolonien in Hinblick auf die aktuelle territoriale Gliederung der Statutarstadt Ostrava [Ostrau], wobei er sich mit Arbeiterkolonien im Privatbesitz und mit Siedlungen der Chemie- und Transportunternehmen in Ostrava auseinandersetzt. Der Schwerpunkt liegt dabei in der Erforschung der Arbeiter-, Meister- und Beamten-Wohnkolonien in den Witkowitzer Eisenwerken [Vítkovické železárny] sowohl auf dem Gebiet von Nové Vítkovice [Neu Witkowitz] – dem ambitionierten Projekt des Generaldirektors Paul Kupelwieser (lebte 1843-1919, als Generaldirektor tätig 1876-1892) und seines Managements – als auch außerhalb dieses Gebiets, wohin die Witkowitzer Eisenwerke seit dem 19. Jahrhundert expandierten. Während die Wohnkolonien der Chemie- und Transportunternehmen in Ostrava baulich-architektonisch mit den dortigen Traditionen des unternehmerischen Betriebsaufbaus eng zusammenhingen, orientierte sich die Personal- und Sozialpolitik im Betrieb der Witkowitzer Eisenwerke selbstbewusst an zeitgenössischen europäischen Vorbildern. Diese begann um 1880 mit den ältesten Arbeiter-Wohnkolonien und endete mit den jüngsten Werksiedlung aus der Zwischenkriegszeit bzw. der Protektoratsära, die von zeitgenössischer mitteleuropäischer Architektur inspiriert war. Auch der letzte Band dieser Publikationsreihe erörtert die Rolle der untersuchten Arbeiterkolonien in der Bevölkerungsstruktur der jeweiligen Kommunen. Er untersucht auch die urbanen Impulse, die sich infolge der Inspiration beim Betriebsaufbau auch in der kommunalen Infrastruktur widerspiegeln. Des Weiteren beschäftigt er sich sowohl mit bedeutenden Bewohnern der Kolonien als auch mit dem gesellschaftlichen Leben, mit den Aktivitäten in unterschiedlichen Vereinen nicht nur in den jeweiligen Wohnkolonien sondern auch in den betreffenden Gemeinden bzw. Bezirken.
Nach dem Zweiten Weltkrieg stellten die Bewohner und der Wohnungsfond in den Arbeiterkolonien noch ein spezifisches Siedlungs- und Bevölkerungsphänomen in der Geschichte des Marktflecken Hrušov [Hruschau] dar – im Jahr 1921 befanden sich von 368 Wohnhäusern in Hrušov 46,5% in den dortigen Arbeiterkolonien. Zu den Kapitalgebern für den Bau der Wohnkolonien Tovární kolonie [Thonwarenfabriks-Kolonie] und Kolonie chemické továrny [Kolonie der chemischen Fabrik] gehörten neben den Besitzern der Gruben Hubert und Ida auch der Keramikwaren-Betrieb und Die erste österreichische Soda-Fabrik. In den Jahren 1852-1950 entstand somit eine Wohngemeinschaft aus Wohnhäusern für Beamte, Meister und Arbeiter, die bis 1910-1911 als eine Arbeiter-Wohnkolonie administrativ verwaltet wurde. Nach der Übernahme der oben genannten Betriebe durch das aus dem Deutschen Reich stammende Kapital und durch den Verein für Hütten- und Chemieunternehmen aus Ústí nad Labem [Aussig], wurden beide Kolonien in die neu gegründeten Betriebe eingegliedert. Im Jahr 1921 lebten in den Wohnhäusern beider Betriebe mindestens 1203 Menschen und stellten 15,5% der Einwohnerschaft von Hrušov dar (weitere 24,8% der Ortsbevölkerung lebten in den Arbeiterkolonien bei den Gruben Hubert und Ida). Die Siedlung verfügte über eine solide kommunale Infrastruktur (Kindergarten, Konsumgeschäft, Betriebsklub, Gaststätten) und ihre Bewohner führten in der Kolonie mit 59 Wohnhäusern ein aktives gesellschaftliches Leben. Daran beteiligten sich vor allem die Turn- und Weltanschauungsvereine mit ihrer landesweiten Tätigkeit.
Die Erforschung der Wohnsituation in den Kolonien in Moravská Ostrava [Mährisch Ostrau], in der noch im Jahr 1921 in fünf Bergarbeitersiedlungen 5887 Personen lebten, d.h. 13,4 % der Bevölkerung von insgesamt 41 765 Einwohnern, wurde im dritten Band des Werks Die Ostrauer Arbeierkolonien durch die ausführliche Charakteristik der Kraus-Kolonie vollendet. Es handelt sich um ein einzigartiges Beispiel einer Arbeiter-Wohnkolonie in Privatbesitz, deren Bewohner eine besondere Schicht im sozialen Milieu Ostravas repräsentierte. In 18 einfachen Wohnhäusern aus den Jahren 1870-1880 gab es 124 Wohnanlagen und im Jahr 1900 wohnten hier 724 Personen (2,4% der Bevölkerung von Mährisch Ostrau), darunter Arbeiter, soziale Außenseiter, Kriminelle und andere durch schwere Arbeit im Industriesektor stigmatisierte Menschen. Die Kraus-Kolonie blieb jedoch nicht erhalten und vor dem Ersten Weltkrieg wurde sie durch bis jetzt existierende bürgerliche mehrgeschossige Gebäuden ersetzt. Was aber erhalten blieb, ist ein liederliches Renommee dieses Gebiets im Herzen von Mährisch Ostrau – es wurde zum Hauptmotiv der regionalen Literatur, repräsentiert u.a. durch den Roman V záři milionů [Im Schein der Millionen] von František Sokol-Tůma.
Vielleicht noch exzessivere Verhältnisse im Sozial- und Wohnbereich gab es in der Arbeitersiedlung Krausovec [Kraus-Kolonie] im Stadtbezirk Ostrava-Přívoz [Priwoz], wo im Jahr 1880 in 13 armen Wohnhäusern aus den Jahren 1867-1872 772 Personen wohnten, d.h. 14,7 % der Bevölkerung. Noch im Jahr 1930 fanden hier 480 Personen ihre Unterkunft, d.h. 2,6 % der Bevölkerung dieses Bezirkes. Diese Arbeitersiedlung wurde in der Zwischenkriegszeit hauptsächlich von Angestellten der staatlichen Bahngesellschaft oder von kleinen Gewerbetreibenden bewohnt. In der Ära der sozialistischen Industrialisierung wurde dieser zum Abbruch bestimmte Ort zu einem der ältesten Roma-Ghettos in Ostrava. Eine ähnliche Entwicklung verlief auch in der Eisenbahner-Betriebssiedlung Přednádraží [Vorbahnhof]. Sie galt zwischen den Weltkriegen als ein repräsentatives Stadtviertel mit Hochhäusern und einer Architektur, die sich von den älteren Arbeiter-Kolonien mit eingeschossigen Reihenhäusern deutlich unterschied. Heute ist es ein segregierter Ort mit überwiegender Roma-Bevölkerung, dem 2010-2013 in den Medien eine große Aufmerksamkeit gewidmet wurde. In den Jahren 1889-1947 wurden in der Arbeiter-Kolonie 23 Wohnhäuser erbaut, die schon im Jahr 1910 von 780 Personen, d.h. 4,7 % der Bevölkerung von Přívoz, bewohnt wurden. Die kommunale Infrastruktur profitierte von der guten Zugänglichkeit des Gebietes Přednádraží und lebte durch das vorhandene Netz der Gewerbetreibenden im Stadtteil Zadní Přívoz. Das Gesellschaftsleben und die Umwandlung der Betriebssiedlung von Přednádraží in das heute segregierte Areal müssen jedoch noch näher untersucht werden.
Schon im Jahr 1902 wurden im Liegenschaftskataster des Ostrauer Stadtbezirks Nová Ves [Neudorf] betriebliche Wohnanlagen mit zwei Wohnhäusern und einem offenen Gang eingetragen, die auf der Straße Bartolomějská für das Bergwerk und die Kokerei Ignát erbaut wurden. Eine abgeschlossene Siedlung von Wohnhäusern für Arbeiter, Meister und Ingenieure einschließlich der Direktorenvilla entstand an der Grenze zwischen Nová Ves und Mariánské Hory [Marienberg] erst in den Jahren 1926-1938 und danach in den Jahren 1946-1949. In dieser Zeit wurde eine Gruppe von 16 mehrgeschossigen Wohnhäusern für die Betriebssiedlung der tschechoslowakischen Stickstoff-Fabriken erbaut. Im Jahr 1930 wurden 8 Objekte von nur 191 Personen bewohnt, d.h. von 8,1 % der Bevölkerung von Nová Ves und 0,04 % der Bevölkerung von Mariánské Hory. Diese Betriebssiedlungen und Wohnanlagen wurden nach den Entwürfen der bedeutenden Architekten Kolář & Rubý bzw. von den Gebrüdern Šlapeta realisiert und gewährleisteten einen soliden Wohnstandard. Dieser Ort wurde vor dem Jahr 1942 zu einem Wohnsitz des tschechischen Deutschen Jan Borovec (1923-1944), einem Mitglied der Divers- und Nachrichtengruppe „Progress“ der Roten Armee , die in der Nähe von Hitlers Wolfsschanze in Ostpreußen tätig war.
In der schlesischen Gemeinde Svinov [Schönbrunn] wurden zur Wende des 19. und 20. Jahrhunderts neben isoliert stehenden Betriebswohnhäusern auch zwei Betriebssiedlungen erbaut. Die ältere – die Arbeitersiedlung der Rohrwalzerei Mannesmann – wurde in den Jahren 1893-1910 errichtet, in ihren 8 Objekten wohnten 1910 339 Personen, das waren 10 % der Ortsbevölkerung. Die jüngere – Wilhelm Grauers Brennereisiedlung – bestand aus 9 Wohnhäusern und befand sich in einem Teil von Svinov namens Dubí. Im Jahr 1921 lebten in der Betriebssiedlung 100 Personen, also 2,6 % der Bevölkerung. Die zur Brennerei gehörende Arbeitersiedlung war mit der Familie Ryšových und deren Geschichte eng verbunden. Die Familie beteiligte sich am Widerstand gegen den Nationalsozialismus. In den 1950er Jahren war mit der Brennerei das Leben und die berufliche Karriere von Ing. Jindřich Mach verbunden, dem Chronikschreiber des Stadtbezirkes Ostrava-Poruba. Auf dem Gebiet der Gemeinde Svinov wurde auch die Betriebssiedlung des städtischen Kraftwerks Třebovice errichtet, eine der modernsten Arbeitersiedlungen in heutigen Ostrava. Die Grundlagen für die Werksiedlungen des Kraftwerks Třebovice wurden zwar 1932 auf dem Gebiet der Gemeinde Svinov geschaffen, die Gruppe von 13 Wohnhäusern wurde jedoch erst in den Jahren 1946-1956 gebaut. Die unmittelbare Nähe zum Betrieb und die gute Zugänglichkeit erhöhten die Lebensqualität in der Betriebssiedlung, wobei die Bewohner auch in der Ära der sozialistischen Industrialisierung ein aktives Gemeinschaftsleben pflegten.
Außer der Bautätigkeit der Witkowitzer Eisenwerke wurden im 20. Jahrhundert in Zábřeh nad Odrou (heute als Zábřeh bekannt, auf Deutsch Teufelsdorf) drei Arbeiter-Wohnkolonien aufgebaut: Der Grundstein der ältesten Wohnkolonie – die Arbeiterkolonie Bedřiška – wurde in der Nähe der gleichnamiger Berggrube schon im Jahr 1902 gelegt und es entstanden hier die zwei ältesten Wohnanlagen. Die Mehrheit der 31 Doppelhäuser wurde erst im Jahr 1950 errichtet, während in der Umgebung der Bau der Arbeitersiedlung des Nationalbetriebes Vítkovické stavby begann. In den Jahren 1951-1953 entstanden hier 33 Doppelhausanlagen des sog. finnischen Typs. Während die Existenz der baulich abgeschlossenen Wohnsiedlungen des o. a. Nationalbetriebes bis heute nicht die Aufmerksamkeit breiter Fachkreisen nach sich zog, war die Arbeiterkolonie Bedřiška vor einigen Jahren als segregierter Ort in Tschechien häufig in den Medien präsent. Abseits des öffentlichen Interesses und der Fachleute steht die Wohnkolonie der Kommanditgesellschaft Julius Rütgers. Sie setze sich aus vier Wohnhäusern in der Straße Svatoplukova zusammen und befand sich zwischen dem ehemaligen epidemiologischen Krankenhaus und dem Sport- und Kulturpalast. Im Jahr 1930 wohnten hier 153 Personen, d.h. nur 1,1 % der Bevölkerung des heutigen Zábřeh.
Sowohl unter der landesweiten als auch unter der regionalen Perspektive wurde das Projekt Nové Vítkovice [Neu Witkowitz] zu einer einzigartigen Angelegenheit – eine musterhafte Fabrikstadt. Die neu entstandene Stadt soll in fast allen Bereichen des öffentlichen und privaten Lebens ausschließlich durch ein Subjekt verwaltet werden – durch die Witkowitzer Bergbau- und Hüttengewerkschaft [Vítkovické horní a hutní těžířstvo] und ihrer Tochtergesellschaft Witkowitzer Eisenwerke. Das älteste und bis heute komplett erhaltene Beispiel für eine Betriebssiedlung stellt die Arbeiter-Wohnkolonie Westend dar, die in den Jahren 1878-1879 errichtet wurde und aus vier zweistöckigen Wohnhäusern bestand. Die meisten Bewohner lebten in Westend wahrscheinlich im Jahr 1890, weil damals in 58 Wohnungen 324 Personen wohnten, d.h. 3,2 % der Bevölkerung des Bezirkes Vítkovice. Ursprünglich unter dem gleichen Namen – Westend – entstand die Englische Beamtenkolonie. Sie wurde in den Jahren 1880-1882 erbaut, hatte eine zentrale Lage und erstreckte sich symmetrisch um den Hauptplatz in Nové Vítkovice. In vier zweistöckigen Wohnhäusern gab es 1890 in 64 Wohnungen Unterkunft für 346 Personen (3,4 % der Bevölkerung von Vítkovice). Die Bewohner gehörten einerseits zum mittleren Management und Administration in der Gesellschaft Witkowitzer Eisenwerke, andererseits waren es Mitarbeiter der kommunalen Verwaltung oder der Kirche. Das Vorhandensein des kirchlichen Elements demonstriert die Verbindung der kommunalen und unternehmerischen Bereiche in den spezifischen Bedingungen einer Fabrikstadt Nové Vítkovice. Zu den Bewohnern der Beamtenkolonie Anglická gehörten u.a. Max Kupelwieser – Bruder des Generaldirektors der Witkowitzer Eisenwerke Paul Kupelwieser – und Artur Wolfgang Ritter von Sacher-Masoch, der mit seinem Sohn als bedeutender österreichischer Schriftsteller berühmt geworden ist.
Zu Anfang der 80er Jahren des 19. Jahrhunderts wurde mit dem Aufbau der Giebelkolonie und von zwei sog. I- und U-Häusern begonnen, die um den Pavel-Platz im Zentrum von Nové Vítkovice erbaut wurden. Die Wohnkolonie Štítová stellt ein einzigartiges Beispiel für eine Lösung der Wohnsituation der Arbeiterschaft in den Witkowitzer Eisenwerken dar. Die finanzielle Unterstützung bzw. die Übernahme von notwendigen Wohnkosten wurde durch den Betrieb in Form einer Wohngenossenschaft realisiert. Die Wohnkolonie wurde aber nie vollständig aufgebaut und der Wohnungsfond kam auch nicht unter die Verwaltung von einzelnen Genossenschaftlern, sondern er wurde zur Basis für den neu gegründeten Wohnungsfond der Witkowitzer Eisenwerke. In den Jahren 1882-1885 entstanden 32 Wohnhäuser mit einem bewohnbaren Dachgeschoss und im Jahr 1890 lebten in 127 Wohneinheiten 826 Personen, d.h. 4,3 % der Bevölkerung von Vítkovice. Die Wohnkolonie wurde als Wohnsitz des österreichischen Offiziers und Schriftstellers Artur Wolfgang Ritter von Sacher-Masoch bekannt; ihre Architektur wurde von der Baukunst angelsächsischer Industriestädte stark inspiriert. Zusammen mit der Wohnkolonie Štítová wurden die zweistöckigen Wohnanlagen von U-Häusern (1882-1884) und I-Häusern (1883-1884) errichtet. Für Meister und Beamte waren U-Häuser bestimmt und Fachhandwerkern und guten Arbeitern wurden I-Häuser zugeteilt. Die meisten Einwohner lebten in der Wohnkolonie von I- und U-Häusern wahrscheinlich 1890, wo hier 439 bzw. 236 Personen ihre Unterkunft fanden, d.h. 4,3 % bzw.
2,3 % der Bevölkerung von Vítkovice. Die zentrale Lage der Wohnkolonien auf dem Hauptplatz in Nové Vítkovice entschied über die aktive Teilnahme der Bewohner an der gesellschaftlichen Entwicklung dieses Stadtbezirks. Es gibt hier auch berühmte Persönlichkeiten, z.B. Vojtěch Martínek oder Helena Fibingerová, die mit den Arbeiter-Wohnkolonien ihr Berufs- oder Privatleben verbunden haben.
Weitere Bautätigkeiten von den Witkowitzer Eisenwerken im Bereich der Betriebssiedlungen wurden in den 90er Jahren des 19. Jahrhunderts mit dem Schwerpunkt Wohnen für Arbeiter und Meister realisiert. Es wurden fünf dreistöckige Wohnhäuser namens Pěťáky [Fünfhäuser-Kolonie] (1887-1892) gebaut, die sich im aktuellen Liegenschaftskataster unweit von Nové Vítkovice und Zábřeh nad Odrou befinden. Des Weiteren wurden zehn zweistöckige Wohnhäuser mit flachen Dächern namens Kairo (1892) und vier Kasernobjekte Kolonie B / Štěnicová kolonie [Wanzen-Kolonie] (1893-1894) aufgebaut, die jedoch den niedrigsten Wohnstandard von allen zu den Witkowitzer Eisenwerken gehörigen Betriebssiedlungen darstellten. Die Wohnqualität und den Alltag in den drei genannten Wohnkolonien bestimmten sowohl die unmittelbare Nähe des Industriebetriebes Witkowitzer Eisenwerke als auch der vorhandene öffentliche Verkehr. Die kommunale Infrastruktur im zentralen Teil von Nové Vítkovice wurde dadurch leichter erreichbar. Die Positionierung der Betriebssiedlungen Pěťáky, Kairo und Kolonie B / Štěnicová Kolonie auf den freien Grundstückeen in Nové Vítkovice brachte starke urbane Phänomene mit sich: den Aufbau neuer kleinunternehmerischer Betriebe und schulischer Einrichtungen. Im Jahr 1910 wohnten in Kairo 1229 Personen (5,3 % der Bevölkerung von Vítkovice), im Jahr 1900 wohnten in Pěťáky 486 Personen (2,5 % der Bevölkerung von Vítkovice) und im Jahr 1910 wohnten in Kolonie B / Štěnicová Kolonie in 144 Wohnungen 794 Personen (3,4 % der Bevölkerung von Vítkovice). Während es in Kolonie B / Štěnicová Kolonie nur Unterkunft für soziale Schichten mit niedrigsten Anforderungen gab – sie musste zusammen mit Pěťáky in den 70er Jahren des 20. Jahrhunderts abgerissen werden – wurde in Kairo nach dem Zweiten Weltkrieg ein reiches gesellschaftliches Leben gepflegt. Die Wohnkolonie erinnert auch an die Opfer der NS-Verfolgung, zu denen u.a. auch Ing. Adolf Knejzlík gehörte.
In Folge des Aufbaus neuer Wohnkolonien nach 1900 erreichten Witkowitzer Eisenwerke das Liegenschaftskataster von Nové Vítkovice: Zuerst wurde in den Jahren 1908-1909 eine Gruppe von sechs dreistöckigen Meisterhäusern in der Straße Erbenova erbaut, wobei hier im Jahre 1910 in 36 Wohnungen 165 Personen lebten, d.h. 0,7 % der Bevölkerung von Vítkovice. Mehrstöckige Wohnhäuser städtischen Stils wurden in den Jahren 1909-1912 auch in der Gußstahl-Kolonie gebaut, wo im Jahr 1921 in fünf Wohnanlagen mit 90 Wohnungen mehr als 345 Personen wohnten, also ungefähr 1,6 % der Ortsbevölkerung. Neben den Wohnkolonien für Arbeiter und Meister in den Straßen Erbenova und Ocelářská wurden in den Jahren 1910-1913 die Grundlagen der Beamtenkolonie in der Straße Ruská gelegt. Der Bau wurde erst 1920 zu Ende gebracht, woraufhin der Aufbau der Beamtenkolonie in der Straße Štramberská erfolgte (1920-1930). Während die ältere Beamtenkolonie in der Straße Ruská, wo im Jahr 1921 in 48 Wohnungen 153 Personen lebten (0,7 % der Bevölkerung von Vítkovice), architektonisch an die erprobten Konzepte der vorhandenen Bauten anknüpfte, lies sich die komplexe Struktur der Beamtenkolonie in der Straße Štramberská mit 103 Wohnungen und mit nur 212 Bewohnern von den architektonischen Trends der zeitgenössischen mitteleuropäischen Architektur inspirieren. Demzufolge gehörten zu den Bewohnern beider Wohnkolonien die hohen Beamten der Witkowitzer Eisenwerke einschließlich des Direktors in der Protektoratsära Ing. Karel Kuchinka. Die letzte große Investition der Witkowitzer Eisenwerke in die Arbeitersiedlungen, die komplett auf dem Katastergebiet von Nové Vítkovice realisiert wurde, stellte der Aufbau von Waisenhaus-Kolonie (1912-1922) dar. Sie wurde als eine Gruppe von 20 Objekten, zwei Herbergen und einer Baracke für Notfälle errichtet.
Im Jahr 1930 fanden hier in 234 Wohnungen 1097 Personen Unterkunft, d.h. 4,1 % der Bevölkerung von Vítkovice. Obwohl heute die Wohnkolonie Sirotčí ein Roma-Ghetto ist, gab es hier in der Zwischenkriegszeit dank der soliden kommunalen Infrastruktur ein lebendiges gesellschaftliches Leben, an dem sich u.a. der bekannte tschechische Tenor Beno Blachut beteiligte.
Das Projekt Nové Vítkovice konzeptualisierte den Aufbau der Fabrikstadt als ein Konzept ohne soziale oder räumliche Barrieren, wo die öffentlichen Grünflächen und gemeinsame Kommunikationsräume eine bedeutende Rolle spielten. Die technologische Entwicklung und die wirtschaftliche Expansion der Witkowitzer Eisenwerke verursachten schon am Ende des 19. Jahrhunderts einige destruktive Baumaßnahmen und die Eisenwerke expandieren somit hinter die Bezirksgrenze von Nové Vítkovice. Eine Pionierrolle spielte dabei die Wohnkolonie Hulwaken in Zábřeh nad Odrou (heute Bezirk Mariánské Hory), wo in den Jahren 1898-1922 36 mehrstöckige Wohnhäuser für Meister und Arbeiter erbaut wurden. Im Jahr 1921 lebten hier in 302 Wohnungen 1459 Personen, d.h. 14 % der Bevölkerung von Zábřeh. Der Aufbau dieser Wohnkolonie brachte wesentliche Impulse im Bereich der Urbanarchitektur, wodurch dieser Ort eine günstige Verkehrsverbindung und gute kommunale Infrastruktur bekam. Nebenbei bemerkt wohnte hier auch der kommunistische Widerstandskämpfer Ladislav Ševčík. Eine ähnliche Expansion der Witkowitzer Eisenwerke folgte in den Jahren 1907-1912, in denen die Wohnkolonie der Sofienhütte in Mährisch Ostrau erbaut wurde. Es entstanden sieben Kasernobjekte, die im Jahr 1921 von 625 Personen in 114 Wohnungen bewohnt wurden (1,5 % der Bevölkerung von Mährisch Ostrau). Eine der größten Investitionen der Witkowitzer Eisenwerke im Bereich der Arbeiter-Wohnsiedlungen war die Josefinen-Kolonie, die in den Jahren 1907-1911 errichtet wurde und die sich mit ihren
70 Vierhäuseranlagen über den Liegenschaftskataster von Nové Vítkovice und Zábřeh nad Odrou erstreckte. Im Jahr 1930 lebten in dieser Wohnkolonie mit großzügiger kommunaler Infrastruktur (zwei Kindergärten, weitere schulische Einrichtungen, Betriebe von Gewerbetreibenden, ein Sportstadion) in 280 Wohnungen 1660 Personen, d.h. 6,1 % der Bevölkerung von Vítkovice.
Gute Belege für die Betriebs-, Personal- und Sozialpolitik der Witkowitzer Eisenwerke sind die zwei jüngsten Betriebssiedlungen, die nach dem Ersten Weltkrieg errichtet wurden: die Wohnkolonie Jubilejní in Hrabůvka [Klein Grabau] (erbaut in drei Phasen 1921-1932, 1939-1942, 1946-1950) und die Betriebssiedlung Šídlovec (erbaut zwischen 1940-1941 und 1947-1955). In der älteren Fachliteratur werden diese Kolonien irrtümlich als Beamtenkolonien klassifiziert und nicht als Arbeiter-Wohnkolonien. In der Wohnkolonie Jubilejní wurden in drei Bauphasen
144 Wohnhäuser mit 830 Wohnungen realisiert, nd im Jahr 1930 lebten in den fertigen Wohneinheiten 1892 Personen (36,7 % der Bevölkerung von Hrabůvka). Während der Protektoratsära und in der Zeit der sozialistischen Industrialisierung wurden in der Betriebssiedlung Šídlovec 108 Wohnhäuser mit 682 Wohnungen gebaut. In beiden Betriebskolonien gab es eine großzügige kommunale Infrastruktur – z.B. die öffentliche Bibliothek in der Wohnkolonie Jubilejní und das Kulturhaus, das jedoch in Šídlovec nur teilweise errichtet wurde. Wenigstens im landesweiten Kontext gehören diese Wohnkolonien zu den musterhaften Beispielen der Architektur der Zwischenkriegszeit, die durch Konzepte des sog. Roten Wiens (vor allem Jubilejní) inspiriert wurde. Des Weiteren handelt es sich dabei um Architektur aus der Protektoratsära, die jedoch eher an die architektonische Tradition der tschechoslowakischen Moderne-Bewegung anknüpft, wobei die ideologischen Züge der nationalsozialistischen Fraktion – des sog. Heimatstils – keine bedeutende Rolle spielten. In jeder Hinsicht repräsentieren beide Wohnsiedlungen die genetischen Bindungen der Werksiedlungen vor und nach dem Zweiten Weltkrieg.
Der abschließende Band der dreiteiligen Publikationsreihe Die Ostrauer Arbeiterkolonien versucht Grundkenntnisse über 29 Arbeiter-, Meister- und Beamtenkolonien sowohl in Mährisch als auch in Schlesisch Ostrau darzustellen. Schon im ersten Band dieser Publikationsreihe wird bestätigt, dass die besondere Dichte an Betriebssiedlungen in Form von Arbeiter-Wohnkolonien in den Industriegebieten von Ostrava vielleicht nur mit dem Kreis Zlín und nur aufgrund der wirtschaftlichen Tätigkeit von Tomáš Baťa vergleichbar sind. Im Industriegebiet Ostravas stellen die Wohnkolonien ein wesentliches Element dar und spielen eine bedeutende Rolle in der urbanen, architektonischen, menschlichen aber auch mentalen Entwicklung. Diese Rolle wird hier eindeutig mehr als in anderen industriellen Regionen in Tschechien akzentuiert. Auch am Anfang des 21. Jahrhunderts kann man sagen, dass es in Ostrava kaum eine Familie gibt, wo in der weiteren Verwandtschaft bzw. unter den Vorfahren oder wenigstens unter Bekannten keine Person bekannt ist, die ihre Kindheit oder auch ihr ganzes Leben entweder in nicht mehr erhaltenen oder aber in bis heute existierenden Arbeiter-Wohnkolonien in Ostrava verbrachte. Der letzte Band Die Ostrauer Arbeiterkolonien liefert Informationen über 726 Wohnhäuser in Werksiedlungen, die im Besitz eines einzigen Bauunternehmens und Inhabers von Grundstücken und zehn Betrieben waren. Unter ihnen spielten die Witkowitzer Eisenwerke die wichtigste Rolle. Die Untersuchung beschäftigt sich mit den Gebieten heutiger Gemeinden oder Bezirke wie Ostrava-Hrabová, Hrabůvka, Hrušov, Mariánské Hory und Hulváky, Moravská Ostrava und Přívoz, Nová Ves, Svinov, Třebovice, Vítkovice und Zábřeh nad Odrou. Es zeigt sich, dass ihre Bedeutung in der urbanen Entwicklung der Kommunen im westlichen Teil der Ostrauer Industrieregion sehr groß ist.
Der letzte Band der Reihe Die Ostrauer Arbeiterkolonien bringt nicht nur neue Informationen, sondern korrigiert auch ungenaue Angaben der bisher untersuchten Arbeiter-Wohnkolonien Ostravas. Außerdem wurde auch eine notwendige Informationsbasis geschaffen, die für die Studie über die Personal- und Sozialpolitik im Betrieb Witkowitzer Eisenwerke mit dem Schwerpunkt Wohnen für Arbeiter verwendet wird: Im Jahr 1921 lebten auf dem Gebiet vom heutigen Vítkovice (ohne die Beamtenkolonie in der Straße Štramberská) in 172 Wohnanlagen in 13 Arbeiter-, Meister- und Beamtenkolonien insgesamt 7098 Personen, d.h. knapp 26 % der 27 358 Einwohner von Vítkovice. Schon im Jahr 1890 waren mindestens ein Viertel der Ortsbevölkerung in den schon vorhandenen Arbeiter-Wohnkolonien Anglická, Štítová, Westend, Pěťáky sowie in U- und I-Häusern untergebracht. Den höchsten Anteil an Personen, die in Arbeitersiedlungen wohnten, erreichten die Witkowitzer Eisenwerke im Jahr 1921. Die wichtige Rolle der Arbeiter-Wohnkolonien für den städtischen und sozialen Kontext des heutigen Ostrava kann auch in der Epoche der sozialistischen Industrialisierung unterschätzt werden. Zu dieser Zeit galten einige Kolonien schon als abgenutzt, gewährleisteten aber die Unterkunftskapazitäten für Bürger mit den niedrigsten Anforderungen. Damit meinten die staatliche und regionale Verwaltung Rentner, kinderlose Ehepaare oder auch mehrköpfige Familien von Roma-Migranten. In den ersten Jahren der sozialistischen Industrialisierung wurden in Ostrava die letzten Arbeitersiedlungen errichtet. Einige entwickelten sich zu sozial ausgeschlossenen Orten (Bedřiška, Siedlung des Nationalbetriebes Vítkovické stavby), während hingegen andere zu prominenten Wohnadressen in Ostrava gehören (Kolonie Jubilejní und Šídlovec). Heute werden die Ostrauer Arbeiter-Wohnkolonien sowohl zum Wohnen als auch für kommerzielle Zwecke genutzt, einige verschwinden aber allmählich aus der Stadtlandschaft von Ostrava. Deren Geschichte wurde daher das dreibändige Projekt Die Ostrauer Arbeiterkolonien gewidmet.

Share Button