Jaroslav Němec – Mé obrazy jsou deníkem mých nálad, in RADEGAST EXPRES 11/2006

Jaroslav Němec – Mé obrazy jsou deníkem mých nálad, in RADEGAST EXPRES 11/2006

radegast-expres-11-2006Pro osmadvacetiletého ostravského výtvarníka Jaroslava Němce je malování určitým druhem posedlosti či životní lásky. „Rád se mazlím s barvou,“ říká. Malování je pro něj zatím stále především zábavou – na živobytí si vydělává jinou prací. „Dalo by se tím uživit, nějakou dobu jsem to i zkoušel, ale není to jednoduché a je to nárazový výdělek,“ říká. „A navíc nechci dělat v malbě kompromisy, abych se uživil,“ dodává.

Jak jste se rozhodl, že budete umělec?

Tak nevím, jestli bych o sobě měl mluvit jako o umělci (smích)… To přišlo tak nějak samo. Od malička jsem rád kreslil, možná i o něco lépe než ostatní. A postupně se z nějaké radosti a záliby stávala mánie. Začal jsem kreslit vážnější obrázky než většina mých vrstevníků, takže když přišel čas rozhodnout se, kam půjdu na střední, skončil jsem nakonec
na uměleckoprůmyslové škole.

Tu jste absolvoval, ale na AVU jste pak nepokračoval. Proč? Netoužil jste po univerzitním uměleckém vzdělání?

To bylo takové řízení osudu, ke kterému někdy dochází – našel jsem si ženskou, která studovala stejnou střední jako já, takže pak už jsem s ní zůstal tady (smích). Je pravda, že po škole jsem jednou zkusil udělat přijímačky na Akademii, ale nedostal jsem se. Byl jsem šestý a oni tam brali tři. Další rok bych možná měl větší šanci, jenže to už jsem měl zase jiné zájmy (smích).

A nelákalo vás to někdy odejít z Ostravy do Prahy? Není to přece jen pro umělce lepší?

Když jsem se nedostal na Akademii, přemýšlel jsem o odchodu do Prahy. Přece jen bych byl blíž tomu hlavnímu dění. Hlavně už mě nebavilo tahat na výstavy ty moje obrazy metr na metr vlakem. Zkusil jsem to, ale nešlo to. Mám Prahu sice rád, ale mám ji rád tak týden dva. Pak už se zase hrozně těším domů. I když Ostrava je takový zvláštní domov, ale je to domov, město, ke kterému mám vztah, kde jsem vyrostl a mám tu svoje kamarády – i když spousta z nich už odešla do Prahy (smích).

Motivy vašich obrazů jsou různé – máte nějaké své hlavní zaměření?

Maluju podle chuti, nejsem konceptualista, který si řekne, co bude malovat, aby mu to vytvořilo nějaký uzavřený cyklus. Když se o něco takového pokusím já, skončím u dyptichu – mě to prostě nebaví. Moje obrazy jsou pro mě deníkem mých nálad a pocitů. Ale je pravda, že jsem především zaměřený na figurální malbu. Dělám i abstraktní věci, ale to je pro mě spíš taková malířská rozcvička, hra s barvami a kompozicí. A i v těch abstraktních věcech jsou vždycky tvary, i když nejsou tolik vidět. Většinou nějaké ženské. Dřív byly různé, co jsem se oženil, je to moje žena (smích).

Share Button