Barokní kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského: Neděle druhá po Devitníku (1721)

(Přepis barokního kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského. Přepis ve zkrácené verzi publikován v časopise Protimluv 4/2007 a v plné verzi na stránce protimluv.net.)

Neděle druhá po Devitníku1.

Postquam flagellaverint, occident eum.2
Když jej ubičují, zabijí jej.

Argumentum: Pět frejířův (pět smyslu k nejkrásnější panně, duši a vůli naši) tyto tři dni náramně se kosi3, aby s ni zasnoubení, Krista Spasitele z nova mučili.

NB. Haec concio in quinque dividi potest eo anno, quo quinque Dominicae bachanaliorum occurrunt, si videlicet pro quavis Dominica unus sensus assumatur.4

Nic milejšího, libeznějšího a přijemnějšího není pannám a děvečkám, jak o kaláních a námluvách a svadbách slyšeti. Rebecca puella decora nimis, virgóque pulcherrima, vypísuje ji Písmo svaté, Rebeka děvečka vytečná a velmi krásna panna, když uhlídala služebníka Abrahamová a zdaleka znamenala, že by vyhledával Izákovi, jakožto velikému kalánovi, nevěstu, nejen že mu dala vody z věderce napiti, netoliko velbloudům jeho vody navážila, do koryt nalila, ale i hned jemu hospodu v domě otce svého obětovala, plev i sena hojnost, též místo prostranné k stání oznámila, domu k matce své běžela, až potrhati se mohla, co viděla a slyšela matce zvěstovala, dary dané zaušnice zlaté a dvě zlaté náramnice s velikou radosti ukazovala. Jak pak uslyšela, že ji za manželku Izák žádá, tu plesáním, co by dělala, sotva věděla, aniž se více u matky a bratra zdržovati, ale i hned na druhý den ráno s kuplířem a legátem Izákovým odebrati se a s domem svým loučiti, bez meškání žádala. Nebo nic milejšího, ani přijemnějšího není pannám a děvečkám, jak o ženichu, frejíři a svadbě slyšeti.

Sára dcera Raguelová, jen zaslechla, že ji mladý Tobiášek za manželku od otce žádá i Anna matka i dcera radosti plakali.5 Nic totiž není milejšího pannám, jak o kalánu slyšeti.

Rachel dcera Labanová, nevím jak znamenala, na neznámým Jakobovi, že se k ní kosí a políbením náklonnost ukazuje, nechala u studnice ovec, které pásla, festinans nuntiavit patri suo,6 pospíchajíce oznámila to otci svému. Nebo již jest darmo, nic není milejšího ženskému pohlaví, jak o milých a svadbě slyšeti, ku kterým tak jsou panny a děvečky chtiví, že píše o nich sám Duch svatý skrze Iziáše: apprehendent septem mulieres virum unum,7 schopí se sedm žen muže jednoho a o toho se, co o drahý klenot vaditi a hádati budou. Anižto jest co divného, ženy se na vojnu neberou, mužského pohlaví mnoho Mars a Bellona pomorduje; tak snadno může býti sedm žen na jednoho muže. Ale já tomu se divím, že jedna mně známa panna, jedna děvečka vám též povědomá, tyto časy pět kalánu má, kteří všichni k ní se lísají a jeden přes druhého, ji sobě zejskati usiluje. Ta děvečka bude pyšná. Pět kalánu míti, není věc špatná. Chcete viděti a znáti ty kalány? já vám povím a ukáží. První z nich jest malíř a ten ji slibuje nejkunštovnější malované obrazy, který v své galleriji má. Druhý jest muzikant a obětuje ji nejlíbeznější melodie, nejzamilovanější spěvy, nejsladší písně, varhany, trouby, pišťaly, samého Appollina boha muziku a hudebné nástroje připovídá. Třetí kalán jest apatykář, ten drahé a vonné kadidla, indiánské balzamy a pižma slibuje. Čtvrtý kalán jest kuchař a spolu-sklepník, který tej panence slibuje cokoliv jeji chuť žádati a nač toliko bude chtíti pomysliti, že ji to všechno chutně přistroji, nejlahodnější, nejdražší jídla, nápoje z jedná, samé pankéty8 pro ni držeti bude. Pátý jest svodník a masopůstník, ten ji ujištuje všema tělesnýma rozkošema, tancema a vinšovanýma veselostmi. Koho tehdy sobě vezme ta panenka? všichni se okolo ni točí, všichni ji slouží, všichni se klaní, všichni až k zemi nachylují. Ona také na všechny hledi a kdyby směla? snad by sobě všechny zasnoubila. Líbí se ji tanečník, nebo co? praví ona, budu míti mládence, který se mnou tancovati a pohrávati bude. Líbí se ji kuchař, nebo co? praví budu míti pečiti i vařeny, koblihy i šišky, též piva a vína dosti. Líbí se ji apatykář, nebo co? praví ona, nic nebudu dělati, jen s mužem hráti, v apatyce seděti a peníze přijímati. Líbí se ji muzikant, nebo co? praví od rana, až do večera líbezné spěvy a muziku slyšeti, uši mé a celé tělo obveselovati budu. Líbí se ji malíř, nebo co? není žádný žert na pěkné obrazy se divati a s nimi zrak obveselovati. Kdo ji tehdy dostané? Aby se snad rvačka mezi nima zde v kostele nestala, budu já dnes dřívej tej panence o těch kaláních správu dávati a co každý v své podstatě obsahuje, též co miní a mysli jeden každý z nich vyjádřovati, nechť potom dělá, co se ji líbiti bude. Ano dělejte vy všichni co se vám líbí, všech se vás ta historije dotýče, nebo ta panna jest duše, a nebo vůle vaše, ku které se ten masopůst kosi, všech pět smyslův, ne co kalánův, ale co katanův, kteří z novu tyto dni Krista křížovati miní. Protož abyste žádnému z nich této panenky nedávali, nětco o nich vyjevím a co v nich vězí prozradím, všichni pilně poslouchejte.

Numerus I.

První kalán a naši panenky frejíř, jest malíř, to jest náš zrak, který v těch dvouch okrouhlých barlatech, jako v nějakým křištálu v očích naších přebývá. Ten aby dostal tu panenku a ji k pádu přivedl, co dělati bude?

Ženichové a obvzláštně veliké knížata, králové a císařové svým nevěstám kontrfekty9, a nebo obrazy své právě a náležitě vymalované, na znamení lásky odsilají a od nich zase jejich vlastní obličeje přijímají. Jinší spůsob bude míti náš malíř, když ne svůj obličej, ale tyto tří dni masopůstní, mužskému pohlaví krásné panny, vyšperkované děvečky, ozdobené a přivětivé osoby, ženskému pak pohlaví v drahé šaty oblečené muže, krásné mládence, z obouch stran pěkné a sličné tváře bude ten malíř vám malovati, abyste je milovali, do nich zamilování, panenku vaši za nevěstu dali a s ni skrze zlé myšlení, hanebné žádosti a pokušení v manželstvo vstoupiti jim dovolili.

 

Než člověče pamatuj, že jsi otec tvé panenky, duše a vůle tvé, nedávej tomu vůli, neházej sem a tam tvýma očima, nehlídej všetečně na ty obrazy, etiam oculi fornicantur in picturis, i na obrazích a z obrazu oči smilniti mohou, píše svatý Řehoř Nissenský10. Protož ani na okamžení tu panenku malířovi nedávejte. Pamatujte, kterak svou nejmilejší dceru a nás všechny stratila první našem matka Eva v ráji.

Eva držela masopůst v ráji, do maškary za masopůstníka se přistrojil pekelný rarášek, vzal na sebe larvu11 hada, namlouval Evě kalána malíře, zrak a jen to žádal, aby se podivala jak pěkné jablko vymaloval kalán jeji a co Eva? Eva jak uslyšela: aperientur oculi vestri,12 nikoliv smrti neumřete, ale otevrouť se oči vaše; oči na jablko, jak žába na hroma, vyvalila, vidit, comedit, deditque viro suo,13 a jenom zahlídla a viděla, že jest pulchrum oculis14 na oko a pohlezení jablko rozkošné, viděla, jedla a dala muži svému, nás pak všechny oslepila. Slyšite synové, slyšite dcery její? viděla, jedla, zhřešila. Nyní ad propo. Co jest krása lidská? co okrouhlé tváře ženské a mužské? Jablka červené, než sodomské, které až posávad rostou červené, stlačiš-li je? Popel vytlačíš. Tak přistrojená hlava lidská a tvář plná jest popele, memento homo, pamatuj člověče, popel jsi a v popel se obrátiž. Nechcete-li tehdy s matkou po druhý hřešiti, nechcete-li zahynouti, dejte pozor ten masopůst na vaše oči, nedejte vůli zraku, aniž mu duši zasnubujte. Vidisse, perijsse est, viděti, jest zahynouti. Jednou vykoukl z okna a oči na ženu krásnou Bethsabeu z paláce svého hodil David, vidit mulierem se lavantem,15 praví Písmo, jen uzřel ženu, že pak byla žena velmi pěkná, učinil smlouvu a přípověd s očima a skrze frejírské oči s ženou cizoložstva, skrze muže pak jejiho mordu se dopustil. Znamenejte to sobě tyto dni masopůstní, dobře sobě znamenejte panenky a mládenci, kalána toho sobě neberte, vůle očím nedávejte, viděti jest zahynutí. Decor naturâ suâ libidinis est incitator, napsal dávno moudře velmi starý Tertullian16, krása jest dranška, která oči na svadbu hříchu zůve a podle přísloví Řekův: Ex videre, fit amare, z pohlednutí pochází láska, z lásky hřích, z hříchu zatracení.

Chtěla sobě masopůst a při masopůstu svadbu činiti Putyffara, komorníka pharaonová, manželka s krásným Jozefem a kdo byl kuplířem? Duše jeji frejíř, zrak všetečný malíř, který ji krásu Jozefovou na srdci vymaloval, když ona, jak píše Duch svatý: injecit domina oculos suos in Ioseph,17 pohleděla paní očima svýma na Jozefa a i hned pravila: dormi mecum, spí se mnou. Vidite, jakou šrutku18 by byl měl pekelný masopůstník z toho, kdyby krásný Jozef byl se chtěl oženiti.

Vyšla jednou na procházku a z procházky na massopůst Dina, dcera Lie, ut videret mulieres regionis illius,19 pod fochem, jakoby chtěla ženy té krajiny spatřiti; zatím ji uzřel a ona jednou toliko zahlídla Sychema, knížete krajiny této a hned se stala s malířem svadba, však ale ta svadba, mnoho stála toho malíře, nebo proto zamordován byl s Sychem, veškeren lid jeho.

Z té příčiny všichni, jak mladenci, tak panny horlivě napomínám, nedejte vůli očím vaším, nepusťte uzdu zraku, nevěřte malířovi, aniž jemu vaše panenky tento masopůst nedávejte. Volejte s Davidem, averte Domine oculos meos, nè videant vamitatem, odvratiž oči mé Pane, aby marnosti neviděli. Poslechněte kazatele jenž takto radí, averte faciem tuam à muliere compta, et nè circumspicias speciem alienam, odvrať tvář tvou od ženy ozdobené a nehlídej na krásu lidí. Příčinu dává, propter faciem mulieris multi perierunt, nebo pro krásu ženskou mnozí zahynuli.

Nedávejte tehdy této vaši nevěsty malíři ženichovi masopůstnímu, který ne tak pro sebe, ale pro hříchy ji namlouvá, sice budete naříkati, oculus meus depraedatus est animam meam, oko mé obloupilo duši mou. Svatý Antonín20 vykládá, latrunculi sunt, qui furantur animam.

Ó! Očí! dva zlodějové, pannu naši kradete, když co dva velcí lotrové, duši nám mordujete. Dejte pozor na ty zloděje, obvzláštně v kostele, nebo horrenda abominatio est, hrozná ošklivost jest, in templo oculos non servare, sed ad mulierem convertrre, v kostele očima po ženách házeti a od oltáře jich odvráceti. Semper est suspectus muliebris sexus, quia ipso frequentissimè diabolus abutitur. Mluví svatý Vavřinec Justiniánský21. Vždycky jest pohlaví ženské nebezpečné, nebo pro jeho krásu nejčastěji, toho pro pokušení lidské ďábel zlé užívá, oči pak obyčejně o masopůstě nejvíc otvírá, aby duše zraku zasnoubená, s nim do manželstva vstoupila. Než dej na sebe pozor nevěsto, pakli jsi již nějaké slovo od sebe dala? volej s Davidem, miserere mei Deus, quoniam iniquitatem meam ego cognosco, smilůj se nade mnou Pane, nebo poznávám nepravost mou, Sirus jazykem svým čte, quoniam stultum aspectum meum ego cognosco, poněvadž blaznivé oči mé a bláznivé pohledění mé býti uznávám. Et peccatum meum contra me est semper, sedmdesáte vykládačův čte, ante oculos meos est semper, hřích můj před očima mýma jest vždycky, miserere smilůj se.

Numerus II.

Druhý kalán této panenky jest muzikant. Ten uši hladí, ten sluch hlasy naplňuje, ten pannu nevěstu obveseluje a jaká se ji líbí hráti obětuje. Než tu mi nehrej, mlč muzikante. Vy rodičové a té panenky poručníci, nevěřte hlasu tomu, masopůstník jest, má larvu, rovně jako malíř, hada pekelného, který pošeptal do ucha Evě v ráji nequaquam moriemini,22 neumřete. Tou krásnou písní Evu podvedl a do smrti zabil. Magna est auris fenestra quippe per quam mors in mundum ingressa, cunctas devoravit gentes, veliké okno jest ucho, nebo skrze to smrt na svět přišla a všechné národy podávila, ženichovi tehdy tomu vaši nevěsty nedávejte. Hanebné písničky jsou jako jed při začátku sladké, při konci hořké a smrtedlné. Mnoho tisíc leží zatracencův v pekle, které jedno hanebné slovo, někdy slyšené, na věky zatratilo. Protož vy panenky a mládenci, audite verbum Domini, slyšte slovo Páně, které k vám mluví u Jeremiáše proroka: ascendit mors per fenestras nostras, ingressa est domus nostras dispergere parvulos deforis et juvenes in plateis,23 vstoupila smrt skrze okna naše, vešla do domův naších, aby pohubila mladátka v ně a mládence z ulic. Což se o masopůstě pravdivě řící může, nebo tyto tři dni vychází smrt a hříchové smrtedlní k mlaďátkám a mládencům skrze dvéře, to jest uši, oči, vchází, když jak v domě, tak na ulici, hanebné písně, ošklivé v hospodách spěvy, špinavé slova a smradlavé řeči pannám a mládencům do uši trousi. Ty dni, ty dni loudí se ten muzikant nejvíc k naši nevěstě, v které dni, co ve svátek, nic neděláte, ale místo díla všelijakých rozprávek, klevet, pomlouvání hledite a jak učí svatý Bernard, prurientes auribus lethale poculum detractionis invicem nobis ministrare contendimus, kdy vás uši svrbějí, tyto sobě pomlouváním a darebnýma rozprávky drbete, hanebnými písněmi je hladite a tyto sice obveselujete, ale duši rmoutite. Ach ne tak tehdy tyto dni, ne tak, sice místo veselé svadby, truchlivá smrt na vás přijde.

Držel massopůst ženich s nevěstou v Písních Šalomounových, při které měli muziku, však ale jenom hlasitou, proto pravila nevěsta, vox dilecti mei24, slyším líbezný hlas milého mého, ženich pak prosil nevěstu, aby mu zaspívala, sonet vox tua in auribus meis, vox enim tua dulcis25, ať zní hlas tvůj v uších mých, hlas zajistě tvůj lahodný. Z celého srdce ráda to učinila nevěsta a podle své noty takto mu zaspívala: milý můj jest a já jeho, jenž pase stádo své mezi lilium.26

Ach kyž takového ženicha spěv, takový nevěstin hlas, takovou muziku, kyž zde tyto tři dni uslyšíme! sedí zde náš ženich Kristus při mši svaté, respiciens per fenestras, aspiciens per cancellos, a hledí skrze okna, otvírá uši své, vyhlídá skrze mříže, to jest skrze obyčej a spůsobu chléba, ó kyž vy panenky, ó kyž všechne duše k němu přistoupite a tomu ženichu vašemu, zanechavše muzikanty světa, pobožně zaspíváte a lilia, vaše panenské srdce, čisté svědomí bez hříchu tyto dni obětujete! Ó kyž uši vaše jemu a slovu jeho zachováte! Než mnozí ani dnes kázaní neslyší, ani na požehnání se před Kristem neukáží. Kdo zbraňuje? Muzikant a muzika. Ó muzikante ty jsi desetkrát horší než Petr. Petr jenom Malcha o ucho jedno, ty pak mnohé lidí o obě uši i o duši na věky připravuješ. Jestli pak někomu uši nechá, tyto budou podobné oným, o kterých svatý Řehoř: multi habent aures corporis, sed non habent aures cordis, mnozí prej mají uši těla, ale ne uši srdce, kterýma by slyšeli a slyšíce spasení byli. Ó uši což někdy ohluchnete, když ďábelskou muziku pro vaše hanebné spěvy v pekle uslyšíte.

Numerus III.

Třetí kalán jest apatykář, ten křičí a volá, co někdy volal Izák o synu svém Jakobovi: ecce odor filij mei, sicut odor agri pleni27, ej vůně syna mého (apatyky mé) jakožto vůně pole plného, dejte mně tyto dni pannu vaši, vůli vaši a duši vaši, já ji vůni všelijakou obveselím a občerstvím. Než nevěřte.

Non bene semper olet, qui bene semper olet.

Ne vždycky dobře voni, kdo vždycky dobře voni.

Zdá se zdá, že ta panenka, ten mládenec, ten vdovec, ta vdova, ta manželka a ten manžel čistýma lilijema dobře voni, zatím kozlem zapácha, nevěřte apatykářovi, snadno nos a vás skrze nos, ošiditi může.

Po Kristu Synu božím nejkrásnější tvář měla Rodička boží Panna Marija, poněvadž ale na tvaři, nemalá jest krása, pěkný nos, musela i nos krásný míti, nebo takto vypsal ten nos Duch svatý: nasus tuus, sicut turris Libani, quae respicit contra Damascum28. Nos tvůj jako věže libánská, která patří proti Damašku, na které slova svatýRupertus29píše, že ten nos Marije byl velmi krásný a nad sníh bílý, nebo libanus se vykládá candidus, to jest bílý. Než tomu se divi, že ta jeji přepěkná tvář a nos obrácený byl ne k Damašku, ale proti Damašku, contra Damascum, muselo ji tam nětco zlé voněti? a snad smradlavě zapáchati? Odpovídá pak sobě ten svatý Otec takto: avertit nasum à Damasco quia suum sensum ejus sensui contrarium habet, proto proti Damašku stála a nos svůj od Damašku odvrátila Maria, že to místo protivný smysl a srdce smyslu Mariánskému mělo. To jest k lepšímu vyrozumění, Damascus bylo místo blízko ráje, rájským jablkem a hříchem zapáchalo, tak Mariji nevonělo.

Tim jablkem a blátem z Damašku, zapácha tyto dni náš apatykář, ano jest celý, Damascus, similitudo incendij, podobenství ohně sodomského, nebo jestliže kdy, tehdy tyto dni, totus mundus in maligno positus est, in maligno igne luxuriae, čte anjelský doktor, ten celý svět na zlém ohni postavený jest.

Ach panenky, ach duše nevinné, vtělení anjelové, odvraťte vaše nosy s Mariji Pannou od toho Damašku, abyste snad tim ohněm a dýmem nesmrděli, poněvádž, nihil immundius est tali animà, nic smradlavějšího není Bohu, nad takovou duši, která sodomským ohněm a masopůstním smradem zapácha.

Jinou vůni má nebeský ženich, o kterým zamilovaná choti jeho: oleum effusum nomen tuum, ideo adolescentulae dilexerunt te30, olej vylitý jméno tvé a protož mladice milovati budou tebe. To jak jméno jest, jméno Ježíš, kterého Ježíše mladice a nevěsty jsou duše naše. Ó kyž všichni ten olej, místo časných vůni toho světa milujeme a s touž nevěstou voláme: Trahe me post te et curremus in odorem unquentorum tuorum31, táhniž mně po sobě a za sebou a poběhněm po vůních masti tvých, a tak tyto dni Christi bonus odor32, budeme dobra vůně Kristova. Pakli se budete vy děvečky líčiti, mazati, barviti, kouřiti a vy mládenci místo vůně ctnosti, smrad hříchu vydávati, nelibeznou vůni Krista voněti, ale puchem smradlavého a pekelného capoucha33 budete smrděti.

Kdyby byl živ svatý Filip Nerius34 a tyto dni všel do některé hospody, aneb domu, pověděl by mnohým čim zapáchají, nebo ten svatý z samého čuchu poznal, kdo jest anjelský Beránek? kdo smradlavý kozel.

Onomu poustevníkovi okrášlený mládenec voněl, co růže, anjelu strážci smrděl co mrcha, proto že byl masopůstník. Totižto:

Non bene semper olet, qui bene semper olet.

Ne vždycky dobře voni, kdo vždycky dobře voni.

Numerus IV.

Čtvrtý kalán, který o naši panenku usiluje, jest kuchař, ten slibuje skvostné panquety, quotidie splendidè, že každodenně s oným boháčem hlučně a slavně nevěsta naše hodovati bude. Než nedej se podvesti panenko. Hodoval onen boháč a masopůst držel, potom ale, sepultus est in inferno35, pohřben jest v pekelné kuchyní, pod ohništětem Lucipera. Hodovala Eva s Adamem v ráji, masopůst spolu drželi, za masopůstníky se přistrojili, do listí fíkového přešatili, však potom oblekl jich do hovadských kůži, Bůh k potupě jejich a po hlavě z ráje vystrčil.

Hodovali a masopůst drželi synové izrahelští, bylo u nich kuchařův dost, kuchtíku ještě více, zatím ale, adhuc carnes erant in dentibus eorum, ještě maso vězelo v zubech jejich a ej hněv boží vzbudil se na lid a porazil jej ránou velikou přilíš.

Hodovali a drželi s tim kuchařem masopůst synové Jobovi, dcery pak jeho kuchařkami byli a hle když jedli a pili, repente … ventus concussit quntuor angulos domûs,36 vítr prudký v náhle obořil čtyry uhle domu, zasul hodovníky, zadušení jsou všichni a všichni s kuchařem i s hodovníkami zahynuli. Ó nešťastný kuchaři! ó nešťastný masopůste, ó nešťastní masopustníci! Zachovejž nás Bůh od takového masopůstu. Však ale málo bude takových, kteří by na to dbali, mnoho naproti těch, kteří ve dne i v noci žráti, píti, ožírati a hůř než hovada jídlem a pitím se budou přeplňovati.

Viděl někdy svatý Jan nevěstu, an seděla na šelmě brunátné, plné jmén rouhání. Žena pak ta velmi okrášlená, měla kofflík v ruce své plný nečistoty, smilstva, nebo byla mater fornicationum et abominationum,37 matka smilstva a ohavnosti zemských. A to v pravdě, nebo kde jest koflík, tam jsou nečistoty a jiné nešlechetnosti a v kterém domě jest Bachus, v tom za kamny leží Venus. Chcete příklad?

Slyšte co nacházím v životě starých Otcův. Jeden z nich bez přestání ďábelským pokušením trápený a sužovaný byl tak velice, že by se byl raději pod zemi viděl. Zatím ukázal se jemu jeho pokušitel a slibil mu, že jej od toho všeho pokušení vysvobodí, jestli se z těch třech hříchův, buďto opilství, buďto cizoložstva, buďto vražedlnitství se dopustí. Dal se navedsti ten sprostý poustevník a opilství jakožto hřích podle jeho zdáni menší sobě vyvolil a také se náležitě opil. Zatím ale pamatůjte, co jsem nahoře pravil (kde jest koflík, tam jest smilstvo) v tom opilství ten poustevník cizoložstva se dopustil a co více? aby najevo hřích jeho nepřišel, muže své kuběny, jenž domu právě přicházel, zamordoval a tak co ďábel žádal, náležitě vykonal. Totižto, kde jest koflík, tam jsou nečistoty a jiné nepravosti. Protož pamatujte masopůstníci a toho kuchaře milovníci, co napsal svatý Pavel k Římanům: non ic commessationibus et in ebritatibus,38 ne v hodování a opilství obdrží se království boží. A zase ku Korintům: nolite errare, neque fornicarij, neque adulteri,39 nemilte se, však ani smilnici, ani modláři, ani opilci království božího a děditství nedojdou.

Protož kteří tomu kuchařovi a sklepníkovi, pannu vaši tyto dni zavedete, běda vám! ono běda, které Bůh hrozí všem masopůstníkům, skrze usta proroka, vae qui confurgitis manè ad obrietatem sectandam, et potendum usque ad vesperam,40 běda vám kteří ustáváte ráno tyto dni k opilství, abyste pili až do večera a vínem smrděli, kořalkou hořeli, pivem zapáchali. Housle, šmytec, buben, pišťalka a víno na kvasech vaších, díla pak božího, modlení, Mše svaté, tyto dni nehledite. Melius sapite, lépej se upamatujte, kuchaře toho od vás vyžente, podle střídmosti, jako lidé, ne jako hovada se chovejte. Celé dni a moci v hospodách seděti, kdo více vyžere se zakládati, co za tejden vyděláš, za jednou prožrati, dítky s manželkou kouském chléba nezaopatřiti a co více? pod pláštičkem chudoby a nouze cizí statek a obilí sobě přivlastnovati a potom to propiti, prohrati, marnotratně utratiti, tyto a těm podobní skutkové, všichni jsou smrtedlní hříchové, poslední pak ale hřích dvojnásobný a na věky sotva takovému odpuštěný, který krade pro opilství, hru a žraní.

Numerus V.

Poslední kalán jest obvzláštní, který rozličné frejování, líbezné objímání a rozkošné těla rozpustilosti té panně připovídá. Tomu říkají tactus tknutí a nebo makání, kterýžto jest smysl člověka poslední. Ó nešťastné makání! ty jsi bylo ty, při prvním massopůstu rodičův naších, ty jsi je z ráje vyhnalo, když zapověděl Bůh podle vyznání Evy: praecepit nobis Deus, nè tangeremus!41 Přikázal nám Bůh, abychom my toho stromu se nedotýkali. Zatim ty kaláne podvedl jsi Evu, ona se dotkla a zahynula, tetigisse perijsse est. Znamenejte panenky a mládenci, dotknutí se, jest zahynutí, jednou rukou v tanci stlačení, bývá často duše zatracení. Ó makání! Ó dotknutí! Ó ruce! Ó nohy! vy znovu Krista vašeho ukrutně se dotýkáte, z nova mordujete, zabijíte. Rursus crucifigentes Filium Dei, když z novu Syna božího ukřižujete a v posměch vydáváte, to jest, jak vykládá Cornelius, tolik hříchu o masopůstě pacháte, že kdyby umučení Kristové nebylo zásluh neskončených, musel by zase z novu Kristus z nebe sstoupiti, znovu mučen a trápen, znovu pro ty hříchy umučen a ukřižován býti. Ach co činite masopůstníci? co myslite smyslové lidští? co sobě počínáte masopůstní kalánové! O vás tyto dni se vyjevuje tajemství dnešního evangelium, kterému nic nesrozuměli učedlníci Krista, nyní celý svět rozumný tomu rozumí, když vidí kterak od nerozumných masopůstníkův a bláznivých frejířův vydán, kterak posmíván, bičován, uplván a ukřižován bývá při masopůstě Kristus Ježíš.

OJesu Fili David miserere, ó Ježíši synu Davidův smilůj se nad námi a s masopůstníky netrestej nás. Volejme s dnešním slepým u cesty sedícím a tovaryšstva těch kalánův se varujme.

Té ďábelské roty a kompajnie se varoval onen mládenec o kterýmMeffret starý spisovatel toto zaznamenal. Rozjímal sobě ten jistý mladenec rozpustilost a nešlechetnost světa toho a padna jednou v noci na kolena, prosil Boha, aby mu ráčil vyjeviti, jakým a kterým by hříchem nejvíce byl uražená Velebnost božská? Uslyšel Bůh svého služebníka, když uslyšel mládenec muziku a tanečníky do lehaci komory své vcházeti uhlídal, kteří hned před nim do tance se dali a v prvním tanci oči Krista na figůře, před kterou se mládenec modlil, silně vázali, v druhým tanci místo vonných masti, na tvář jeho a panenské tělo plili a smradlavé flusy vyhazovali. V třetím tanci octem a žlučí Krista napájeli. V čtvrtém okolo něho skákali, jemu se rouhali a nečisté spěvy do uši křičeli. V pátém nahého metlami v skutečném tanci mrskali a obnaženému se posmívali. Tak tanec dokonali a že jsou ďáblové z poručení božího, mládenci se vyjevili a přitom oznámili, kterak hanebnými tancemi a v tancích hanebným hleděním, makáním, nejvíce uražen bývá dobrotivý Bůh.

Nyní se ptám zdaliž to ďáblové byli? nebo se mně zdá, že to byli masopůstní kalánové, kteří mermo míti chtějí naši panenku, znám já ptáky po peří, znamenejte. V prvním tanci oči Kristu zavázali a to dělal malíř a nebo náš zrak jenž odvádi duši, aby se tyto dni na Krista nedivala a s všemi hříšníky vinšuje, aby byl Kristus slepý a hříšníky hřešící neviděl. Ó malíři oslepený! Ó slepý zraku! Bůh celý jest jedno oko a nebude tebe hřešicího viděti? hledej sobě místa, hledej kde Bůh nevidí a tam hřeš, jak chceš, dovoluji tobě s Augustýnem svatým.

Po druhým tanci, na nejkrásnější tvář Krista nečisté šlemy, vyplívali a to činil apatykář, když místo vůně Kristové, kozlem s tovaryši svými zapáchal a špinavé písně z huby vyhazoval.

V třetím tanci, octem a žlučí Krista napájeli, to učinil kuchař, já jej znám po zelený maděrce, ten s svým opilstvím a žraním, Krista více než žluč a ocet trápil.

V čtvrtým tanci, Kristu se tanečníci posmívati a hanebně spívati počínali. To učinil náš muzikant, který o masopůstě netoliko nemravné písničky rád hraje, ale i rád poslouchá, v těch se kochá a rouháním Kristu se posmívá.

V pátým tanci, nahému Kristu se vysmívali. To činil a tyto dni dělá hanebný frejíř, tknutí, ruce, nohy a nešlechetné tělo, když je k nešlechetnostem (zavřete uši anjelské duše) masopůstníci obnažují a ruce tam, kam se stydím pověděti, roztahují.

Ó běda vám tanečníci! Běda nečistí kalánové! Běda nestydatí svodníci a ruffianí,42 běda těm panenkám a mládencům, kteří s těmi frejíři tyto dni budou zacházeti. Nečiňme my toho, této naši krásné panenky vůli a duši naši žádnému z nich nepřipovídejme. Učiňme raději to, co učinila, ona krásna panenka, o které Oliverius a Raderus43 a skoro se bude s podobenství prvním srovnávati.

Numerus Vl.

Měla ta panenka drahou perličku, kterou od ni kupovalo pět bratrův. První byl malíř, ten ji za ni dával obraz nejkrásnější Heleny, který mnoho tisíc stál, ona pak z krátka toho prvního odbyla a košem jemu dala. Přišel druhý bratr, který byl muzikant. Zahrál ji za tu perličku nejkunštovnější baleti, nejlíbeznější minue, tance francouzské, španělské a co já vím? než rovně tomu tu perličku odepřela. Přistoupil a kosil se k té panence bratr třetí apatykář, nejdražším kadidlem ji zakouřil, pokoj ambrou naplnil a pižmem, hory vonné sliboval, aniž pak ten nětco obdržel. Přistoupil čtvrtý, jenž byl kuchařem a dobře chuť jeji a gusto povědomé maje, pokrmy, jídla a nápoje podle jejího appetitu ji připovídal. Než ani o jídle slyšeti nechtěla. Ukázal se pátý bratr, který byl svodníkem a nečistým frejířem, sliboval ji, co nesmím vyjeviti, pokudž by mu tu perličku dala, však toho nejspurnějšími slovy od sebe vyhnala, řka, aby se styděl, ji tak neslušné věcí připovídati, nejsem já, přidala ona, jedna z bláznivých panen, abych se podvesti nechala a za ledaco mou drahou perličku ledakomu dala. Naposledy přišel krásný královský syn a řekl: laskavá panenko, dej mně tu perličku. Ulekla se ponejprv z přítomnosti královské, po malé pak chvílce, opovážila se krále ptáti, co by ji za tu perličku dáti ráčil? nic jiného, kromě sebe samého, odpověděl král, ona pak beze všeho dalšího rozmyšlení s největší poklonou tu perličku králi obětovala.

Nyní k našemu předsevzetí a k následování té panny. Kdo jest ta krásna a moudrá slečenka? pokudž z předešlé rozprávky nevíte, povím vám. Ta krásna panenka jest duše naše, perlička jeji jest vůle a při vás panny a mládenci panenská čistota a poctivost vaše. K té perličce, též k srdci a panenství vašemu kosí se pět bratrův, to jest pět smyslův, jeden přes druhého chce ji míti. Zrak a oči miní ji nakaziti hanebným hlídáním. Sluch špinavým posloucháním, čuch smradem kozlovým. Šmak obžerstvím. Tknutí nešlechetným makáním. Nedej se podvedsti panenko, všechno to daremní a pomíjející, cokoliv slibuje svět.

Rozkoš trvá na okamžení.

Peklu nikdy konce není.

Stojí zatim a tyto tři dni při mši svaté státi bude, Syn nejvyššího krále Kristus Ježíš, upřímný ženich té panenky. Tomu, ach tomu! tyto tři dni tu perličku dávejte, tomu vaši duši, srdce, vůli, svědomí čisté obětůjte. Ten jest nejzběhlejší malíř podle starého Tertulliana44, který na vás svůj nejkrásnější obličej vymaloval a třemi prstami to okrouhlé, veliké, vysoké nebe pro nás ozdobil; on jest nejkunštovnější muzikant při velebné Svátosti, nebo Eucharistia s překládáním liter45, vydává ze sebe cithara Jesu, harfa Ježíšova, na které on svým milenkám hraje a na věky anjelskou muziku připovídá. On jest nejslavnější apatykář, jenž s svou vůni táhne za sebou všechné anjelské panny, jak viděl někdy svatý Jan.46 On jest kuchař nejvýbornější, který nám nevěstám svým připravil pokrm, ten kdo jedí, živí budou na věky.47 On jest frejíř náš a té panenky nejčistší milovník a ženich, proto také ani na okamžení žádnému ji nepřeje, než sám jediný ji chce míti a sám milovati. Abyste tehdy žádnému z těch časných kalánův, ale tomu jenž všechné krásy toho světa a nebe i země ozdobu převýšuje, tomu královskému Synu tu vaši panenku zasnoubili a přitom věděli užitečný spůsob toho zasnoubení, znamenejte sobě toto naučení.

Rozliční papežové, sto třidceti dva dni odpustkův plnomocných propůjčili všem, kteří skloněnou hlavou a na kolenách svých říkají: Jesu et Maria, vobis dono cor et animam meam. Ježíši a Maria, vám obětuji srdce i duši mou. To tehdy sobě znamenejte, tyto dni opakůjte a perličku vaši nestratite. Nebo na ten spůsob samému Ježíši a Matce jeho obětovaná bude.

Zavírám dnešní svadbu příkladem jistého milého a milenky jeho. Před léty v krajině Achagia řečené, pohanský pop a nebo modlářský kněz Caresus, jak dnešní kalánové, do dnešní panenky, tak on se byl zamiloval do krásné panenky jménem Calithoë. Ona jemu zatím tak mnoho, jak mnoho kočka psovi přála, nebo ani na něho hleděti nemohla. Povstal toho času v tom království mor, proti kterému podle odpovědí bohův, žádného prostředku nebylo, kromě jediná Calithoë. Ta od meče a ruky Caresa popy a nebo někdo na mistě jejím, modlám měl obětován býti. Co nebohá Calithoë? všechno své zboží, zlato a stříbro někomu a přátelům jeho, aby místo ní umřel slibovala. Než kdo pro zlato a stříbro život prodá? Žádný ani na zlaté poklady Calithoë, se nepodíval, aniž kdo nad jejím naříkání zjevně se slitoval. Musela ona do zlatohlavového roucha se přistrojiti a na místo odkázané k smrti se ubírati. Na tisíce lidu se zběhlo k tomu truchlivému divadlu. Caresus nejvyšší kněz, na tu panenskou obět s vytaženým mečem a zapáleným srdcem litostivě čekal. Přišla Calithoë, na mistě sobě poznamenáním, krček nad sníh bělejší k ráně obnažila, Caresus nad ni jako kat s mečem stál, který již již na překrásnou obět spustiti měl. V tom ale z nenadání meč svůj obrátil, do srdce svého vrazil a posledně promluvil: En Calithoë ego morior pro te. Ej hle Calithoë já z veliké lásky k tobě, pro tebe umírám. Tak meč vlastní v své krví utopil a ducha pustil. Co Calithoë? Calithoë všechna zděšená a vděčnou lásku ku Caresovi zapálená, na tělo umírajícího padla a na tom velikou láskou duši vypustila.

Auditores! Amantissimi!48 Dovolte mně ten pohanský příklad k Kristu přirovnati. Ten kněz sacerdos in aeternum, a věčný kněz, od věčnosti nás miloval, my jsme pak jej nenáviděli a proto k věčné smrti odsouzení jsme byli, jestli někdo jiný za nás a místo nás na smrt se obětovati nebude. Žádný ani nemohl, ani nechtěl, kromě toho nejvyššího kněze, který jak obětovatelem, tak oběti jsa učiněný, pro tebe ó duše hříšná, Calithoë nešťastná, po ukrutném umučení na kříži umřel. Co jsi tomu povinna? Vidíš jej na kříži, vidíš krví politého, ránami znamenaného, vidíš bok otevřený, hlavu nakloněnou a slyšíš, že tyto dni povstanou proti němu pět katanův, kteří jej z novu bičovati a mordovati myslejí, budeš s nimi držeti? Zachovejž to Pán Bůh! Ach padni, padni jemu k nohám, padni před tváři krvavou, líbej uplvané líce, zmrskané ramena, hlavu trním korunovanou, zapal srdce láskou k němu, co Calithoë k svému Caresovi, tyto tři dni, nespouštěj se jeho, jinému tvého srdce nedávej, ale častěji opakůj, co jsem pravil: Jesu, et Maria vobis dono cor meum et animam meam, Ježíši a Maria vám daruji srdce a duši mou, amen.

 

Doctrina christiana, Olomouc, 1721, s. 147-167.

Poznámky:

1 Devátá neděle před Velikonocemi.

2 Lk 18, 33.

3 Připravovat se, chystat se.

4 [Toto může být rozděleno na 5 částí toho roku, ve kterém je 5 nedělí (dní Páně) kdy jsou Bakchovy slavnosti, pokud ovšem na každou neděli připadne jeden smysl].

5 Tob 7,8.

6 Gn 29,12.

7 Iz 4,1.

8 Hostina.

9 Podobizna, portrét.

10 sv. Řehoř Nysský (332- 400) řecký biskup. Je jedním z Otců zvaných „Tři Kappadočané“: on, jeho bratr sv. Basil Veliký a sv. Řehoř Naziánský. Z jeho exegetických spisů jsou významné výklady hexemera, doplňky k homiliím jeho bratra, sv. Basilia De hominis opificio a Explicatio apologetica in Hexahemeron. Vedle výkladů Starého zákona psal homilie k Novému zákonu, zvláště k modlitbě Páně De oratione Dominica. Řehoř Nysský se hlásí k filosoficko-historickému způsobu vykládání Písma, nevyhýbá se ani vyhledávání hlubšího smyslu alegorického. K jeho dogmatickým spisům patří polemická pojednání namířená proti heretikům Contra Eunomium. Své psychologické a metafysické názory podal v dialogu Dialogus de anima et resurrectione qui inscribitur Macrinia. Mezi spisy asketické povahy asketické patří traktát De virginitate a popis života a smrti ušlechtilé Řehořovy sestry sv. Makriny Vita s. Macrina.

11 Masku.

12 Gn 3,5.

13 Gn 3,6.

14 Gn 3,6.

15 2 Sam 11,2.

16 Quintus Septimius Florens Tertullianus (okolo 160–okolo 220) je nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel přelomu 2. a 3. století, který je považován za autora základní křesťanské terminologie v latinském jazyce. Bilovský cituje z jeho spisu De cultu feminarum(2 knihy, O odívání žen) útočícím na různé druhy ženské marnivosti.

17 Gn 39,7.

18 zisk, výdělek, pro sládka z každého sudu piva vyhozený plat, a vůbec spropitné od vystaveného piva patřící sládkovým chasníkům.

19 Gn 34,1.

20 Sv. Antonín z Padovy (1195–1231) portugalský františkánský mnich, teolog a kazatel.

21 Sv. Vavřinec Justinián ( 1455) benátský biskup.

22 Gn 3,4.

23 Jer 9,21.

24 Pís 2,8.

25 Pís 2,14.

26 Pís 2,16.

27 Gn 27,27.

28 Šalamounova píseň 7, 4.

29 Rupert von Salzburg (650–718) světec a biskup.

30 Pís 1,2.

31 Pís 1,3.

32 2 Kor 2,14.

33 Špindíra, ušpiněný člověk.

34 Filip Nerius (1728–1801) augustinský kanovník.

35 Lk 16,22.

36 Job 1,19.

 

 

Text k přepisu a transkripční poznámka:

Milý můj jest a já jeho, barokní kázání Bohumíra Josefa Hynka Bilovského

 

[Přepis ve zkrácené verzi publikován v časopise Protimluv 4/2007 a v plné verzi na stránce protimluv.net.]